Článek
V dubnu 1874 se v Praze sešla skupina mužů, kteří měli dost. Dost trpělivého vyjednávání s Vídní. Dost pasivní rezistence, která nikam nevedla. Dost starých pánů, kteří rozhodovali o všem a nepouštěli mladé ke slovu. Dost spojenectví s aristokraty, kteří mluvili německy a na český lid hleděli z výšky svých zámků. Založili Národní stranu svobodomyslnou – a tím zahájili nejdramatičtější kapitolu české politiky 19. století.
Říkalo se jim „mladočeši“ – na rozdíl od „staročechů“ kolem Palackého a Riegra. Ale přezdívka byla zavádějící. Nebyli nutně mladší. Byli radikálnější, netrpělivější, demokratičtější. A hlavně: rozuměli tomu, co staročeši odmítali pochopit – že politika přestává být záležitostí honorací v kasinech a stává se záležitostí mas na ulicích.
Od opozice k hegemonii
První dvě dekády mladočeské existence byly bojem o přežití. Staročeši měli v rukou většinu mandátů, většinu institucí, většinu peněz. Mladočeši měli Národní listy – ale přesto to stačilo.
Julius Grégr, majitel a šéfredaktor Národních listů, pochopil dříve než kdokoli jiný, že v moderní politice ten, kdo kontroluje noviny, kontroluje veřejné mínění. A kdo kontroluje veřejné mínění, kontroluje volby. Národní listy se staly strojem na výrobu politické reality: co v nich stálo, byla pravda. Co v nich nestálo, neexistovalo. Staročeši to pochopili příliš pozdě – jejich konkurenční Hlas národa, založený roku 1886, nikdy nedosáhl srovnatelného vlivu.
Rozhodující moment přišel s punktacemi v roce 1890. Staročeský vůdce František Ladislav Rieger vyjednal s Vídní a českými Němci kompromisní dohodu o národnostním vyrovnání. Mladočeši ji odmítli jako zradu – a česká veřejnost jim dala za pravdu. Ve volbách do říšské rady roku 1891 mladočeši staročechy doslova smetli. Z pěti českých mandátů v kurii městské a v kurii obchodních a živnostenských komor získali všech pět. Staročeská strana, která třicet let řídila českou politiku, se z tohoto úderu nikdy nevzpamatovala.
Mladočeši se rázem stali hegemonem české politiky. Ovládli říšskou radu, zemské sněmy, městské rady. Jejich poslanci formovali českou zahraniční politiku, jejich novináři formovali veřejné mínění, jejich advokáti a profesoři formovali českou inteligenci. V devadesátých letech 19. století být mladočechem znamenalo být v české politice.
Rozpory pod pozlátkem
Jenže právě tato hegemonie nesla zárodek zkázy. Mladočeská strana byla od počátku koalicí nesourodých proudů – radikálních demokratů, umírněných liberálů, nacionálních bouřliváků, pokrokových intelektuálů, drobných živnostníků, venkovských honorací. Dokud byli v opozici, držel je pohromadě společný nepřítel. Jakmile zvítězili, začali se ptát: kdo jsme vlastně? Co chceme? A pro koho mluvíme?
Karel Kramář, budoucí první československý premiér, představoval pravicové, rusofilské křídlo. Josef Kaizl, brilantní ekonom, hájil pragmatickou spolupráci s Vídní. Tomáš Garrigue Masaryk, profesor filozofie, požadoval „drobnou práci“ a moralizaci politiky místo planých státoprávních gest. A pod nimi bublala masa nespokojených – pokrokáři, kteří chtěli sociální reformy, státoprávní radikálové, kteří chtěli českou samostatnost hned a za každou cenu, agrárníci, kteří zjistili, že městská strana nerozumí venkovu.
Připomeňme si
- Jak „omladina“ otřásla stranou i monarchií. V roce 1893 vídeňská policie odhalila tajný spolek radikálních mladočeských studentů a intelektuálů – takzvanou Omladinu. Následoval monstrproces se 76 obžalovanými, který Vídeň zamýšlela jako varování, ale který se stal propagandistickým vítězstvím mladočechů. Odsouzení „omladinářů“ vyvolali vlnu solidarity a posílili radikální křídlo strany.
- Jak Badeniho jazyková nařízení z roku 1897 rozpoutala válku v parlamentu. Pokus ministerského předsedy Badeniho o česko-německé jazykové vyrovnání vyvolal bouři, která přerostla v nejhorší parlamentní krizi Předlitavska. Němečtí poslanci obstruovali jednání říšské rady trubkami, píšťalkami a kalamáři. V Praze i ve Vídni se rvaly davy v ulicích. Badeni padl – a s ním naděje na jazykový smír na celou generaci.
- Jak se z mladočeské strany odštěpovaly nové formace jako větve z přerostlého stromu. Nejprve odešli realisté kolem Masaryka – intelektuální elita, která chtěla jinou politiku. Pak státoprávní radikálové, kteří chtěli tvrdší národní kurs. Pak agrárníci, kteří zjistili, že venkov potřebuje vlastní stranu. Pak národní sociálové, kteří chtěli oslovit dělnictvo, aniž by se stali marxisty. Každý odchod oslaboval mladočeský kmen – a posiloval konkurenci.
- Jak zavedení všeobecného volebního práva v roce 1907 zasadilo mladočechům rozhodující úder. Dokud volila jen majetná menšina, mladočeši dominovali. Jakmile volily miliony mužů, ukázalo se, že strana městských honorací nedokáže oslovit masy. Agrárníci ovládli venkov, sociální demokraté průmyslová města, národní sociálové drobné živnostníky. Mladočeši si udrželi pozice jen v části městských obvodů – a i tam je ohrožovali státoprávní demokraté a pokrokáři.
- Jak Viktor Dyk, básník a radikál, ztělesňoval mladočeský paradox. Muž, který psal nejkrásnější české verše své doby, byl zároveň jedním z nejtvrdších nacionalistů v české politice. Jeho slavný verš „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš“ nebyl jen poezie – byl politický program. Dyk reprezentoval generaci, která odmítala kompromisy Kramářovy i Masarykovy a věřila, že národ potřebuje víc vášně a méně rozumu.
- Jak Národní listy přežily stranu, která je stvořila – a jak se staly kolbištěm frakcí, které se o ně přetahovaly jako o rodinné stříbro. Kdo kontroloval Národní listy, měl v rukou nejmocnější český deník. A boj o tuto kontrolu byl často ostřejší než boj o mandáty.
- Jak se mladočeši na konci své éry pokusili o fúzi – a jak z ní vzešla Česká státoprávní demokracie, zárodek budoucí Československé národní demokracie. V únoru 1918, v závěrečné fázi světové války, se mladočeši sloučili se státoprávními pokrokáři, moravskými lidovými pokrokáři a částí realistů. Kramář, původně mladočeský vůdce, se stal předsedou nové strany – a prvním ministerským předsedou Československa.
Strana, která splnila svůj úkol – a zanikla
Mladočeši nebyli zničeni porážkou. Byli zničeni úspěchem. Rozbili staročeskou hegemonii – a tím otevřeli prostor, v němž mohly vyrůst desítky nových stran. Demokratizovali českou politiku – a tím vytvořili podmínky, v nichž honorační strana nemohla přežít. Vychovali generaci politiků – Kramáře, Masaryka, Rašína, Klofáče, Švehlu, kteří odešli a založili vlastní formace.
Je to tentýž vzorec, který postihl staročechy o generaci dříve: otec vychová děti, děti odejdou z domu, otec zůstane sám. Mladočeši udělali staročechům přesně to, co jim později udělali jejich vlastní odchovanci. Česká politika devatenáctého století je dějinami opakovaných otcovražd – a mladočeši byli zároveň vrahy i obětí.
Zdroj:
Celou kapitolu o Národní straně svobodomyslné – od jejího založení v roce 1874 přes drtivé vítězství nad staročechy, punktační krizi, omladinářský proces, Badeniho bouři, postupnou fragmentaci až po sloučení do České státoprávní demokracie v roce 1918 – napsal do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024 historik Jiří Malíř.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
