Článek
Tohle je politika 19. století v její nejčistší, nejparadoxnější podobě.
Strana konzervativního velkostatku nebyla strana. Neměla stanovy, neměla členské průkazy, neměla program vytištěný na letáku. V právním systému Předlitavska politické strany jako právnické osoby ani neexistovaly. A přesto tato „nestrana“ po desetiletí spolurozhodovala o osudech Českého království, Markrabství moravského a celé habsburské monarchie.
Její protagonisté – Clam-Martinicové, Schwarzenbergové, Thunové, Lobkowiczové, Belcrediové – patřili k nejbohatším a nejmocnějším rodům střední Evropy. Vlastnili panství o rozloze malých států, seděli v panské sněmovně říšské rady, jejich předkové sloužili u dvora už za Rudolfa II. A teď, v druhé polovině 19. století, museli řešit problém, který by si žádný z jejich předků nedokázal představit: jak si udržet moc ve světě, kde o ní rozhodují volby.
Paradox aristokratického politizování
Ústřední paradox strany konzervativního velkostatku připomíná paradox nezávislých stran o sto padesát let později – jen obráceně. Zatímco dnešní nezávislí zakládají strany, aby bojovali proti stranám, tehdejší aristokraté vstupovali do parlamentu, aby bojovali proti parlamentarismu. Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, nekorunovaná hlava celého hnutí, považoval říšskou radu za „Schmerlingovo divadlo“. Bedřich Schwarzenberg, přezdívaný „poslední lancknecht“, ji odmítal principiálně. A přesto tam oba seděli – protože alternativou bylo nechat liberály vládnout bez opozice.
Roku 1861 to byli právě Clam-Martinic a jeho kolegové, kdo přesvědčili českou občanskou reprezentaci, aby na říšskou radu vůbec vstoupila. O dva roky později, poté co němečtí liberálové Clama osobně urazili, totéž uskupení Čechy přesvědčilo, aby z říšské rady zase odešli. Pasivní rezistence trvala šestnáct let. Mladočeši zuřili. Publicista Gustav Eim si bral na mušku „neobratnou a těžkopádnou zásadovost aristokratických matadorů“. Ale Clam – přezdívaný v korespondenci staročechů „pan Bořita“ – trval na svém s tvrdohlavostí hodnou jeho rodu.
Připomeňme si
- Jak petice třiceti českých velkostatkářů z července 1848 – podepsaná Thuny, Windischgrätzem, Nostici i Clam-Martinicem – sice „uvítala“ zrušení roboty, ale žádala za ni odpovídající náhradu. Aristokraté souhlasili s koncem feudalismu, pokud za to dostanou zaplaceno.
- Jak Karel Havlíček Borovský v roce 1850 nebyl a priori proti spolupráci se šlechtou – a byl ochoten jí přiznat dědičné pairství, pokud přijme české národní požadavky za vlastní. Radikální demokraté to odmítli. Havlíček měl pravdu v tom, že nabídka existovala. Neměl pravdu v tom, že by ji šlo realizovat.
- Jak se list Vaterland, založený 1. ledna 1860 jako tribuna feudálního konzervatismu pro celé Předlitavsko, stal de facto hlasem české státoprávní šlechty – a jak se kvůli jeho „příliš české“ orientaci odklonili moravští aristokraté, kteří považovali pražské kolegy za extremisty.
- Jak Karel III. Schwarzenberg odmítl obeslat světovou výstavu ve Vídni, protože České království nemělo vlastní expozici – a prohlásil: „My máme být za své peníze jenom okrasou cislajtanismu ve Vídni. To se nikdy nestane!“ Vláda za to v odvetě zlikvidovala Vlastenecko-hospodářskou společnost.
- Jak se v šlechtickém klubu poslanců českého sněmu pánové podle policejního konfidenta z roku 1867 začali mezi sebou bavit česky, „pokládajíce to patrně za stavovskou povinnost“ – a jak arcivévoda Karel Ludvík rezignovaně konstatoval, že „s těmi nejrozhodnějšími, Jindřichem Clamem, s Jiřím Lobkowiczem a Karlem Schwarzenbergem, se asi nesvede nic“.
- Jak kníže Alois Liechtenstein pronesl v roce 1875 projev, který mu vynesl přezdívku „rudý princ“ – a jak jeho článek o stávce brněnských textilních dělníků okamžitě zabavila cenzura. Čeští aristokraté ho za to nepochválili: hrabě Blome jim vytkl, že jsou „v podstatě čistí individualisté, liberálové, aniž by si toho byli vědomi“.
- Jak na Moravě za celý konzervativní velkostatek bojoval takřka osamoceně Egbert Belcredi – a jak ke získání většiny na zemském sněmu potřebovali konzervativci přetáhnout „mlhavé" (Nebulosen), jak se říkalo aristokratům z šedé zóny strany středu, kteří většinou hlasovali s protivníky.
- Jak baron Wiedersperg označil Mladočechy za komunisty – a jak vídeňské ministerstvo vnitra nechávalo tajně sledovat rozpory uvnitř Českého klubu na říšské radě.
Tichý konec panských politiků
Po smrti Clam-Martinice v roce 1887 strana ztratila vůdčí osobnost a tuto ztrátu se nikdy nepodařilo kompenzovat. Karel III. Schwarzenberg odešel po punktacích do ústraní. Belcredi zemřel. Návrhy stárnoucího Jana Nepomuka Harracha na státoprávní vyrovnání, opakující se „s jistou pravidelností“, začaly být považovány za „formu státoprávního folklóru“.
V devadesátých letech 19. století držela státoprávní šlechta na českém zemském sněmu stále 49 ze 70 mandátů první kurie. Ale svět se měnil rychleji, než se panství dědila. Zavedení všeobecného volebního práva v roce 1907 zasadilo kuriovému systému smrtelný úder. Křesťanští sociálové převzali iniciativu. Vaterland, kdysi vůdčí konzervativní list monarchie, skomíral a v prosinci 1911 přestal vycházet.
Po roce 1918 Československo provedlo důkladné „zúčtování s přežitky feudalismu“. Na rozdíl od Německa si zdejší aristokraté nezachránili ani tituly. Na rozdíl od Rakouska přišli podstatněji i o majetek. Pokus o vlastní aristokratickou politiku na stavovském základě skončil s posledními dny monarchie.
A přece – kdo dnes čte o Clam-Martinicově koncepci samosprávy, o Schwarzenbergově zemském patriotismu nebo o Liechtensteinově sociálním reformismu, nemůže se ubránit dojmu, že některé z těchto debat nikdy neskončily. Jen se přesunuly do jiných kuloárů a mluví se v nich jiným jazykem.
Zdroj
Celou kapitolu o straně konzervativního velkostatku – od petice třiceti šlechticů v revolučním roce 1848 přes „Schmerlingovo divadlo“ až po státoprávní folklór devadesátých let – napsal do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, historik Jiří Georgiev.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
