Článek
Existuje v české politice místo, kde se anglosaský konzervatismus potkává s americkým republikanismem, antikomunismus s reformním duchem roku 1968 a kde strana, jež požadovala přímou volbu policejních náčelníků v každé obci, nakonec skončila jako součást Čtyřkoalice s lidovci? Existuje. Zrekonstruujme si cestičku po tomto neutěšeném území.
Klub, který přežil všechno – a nikdy nevyhrál
Magickým hrdinou tématu je Klub angažovaných nestraníků. Strana navazující na slavnou organizaci z roku 1968 – jednoho z hlavních aktérů Pražského jara – se po revoluci obnovila s veškerou patřičnou slavností. A pak začala prohrávat. Systematicky, důsledně, po celá desetiletí. V komunálních volbách 1990: 0,5 %. V parlamentních 1992 (s Františkem Ringem Čechem a Vítězslavem Jandákem jako lídry!): 2,7 %. V komunálních 1994: 0,3 %. V parlamentních 1998: 0,2 %. V komunálních 2002: 0,03 %.
A přece – KAN existuje dodnes. Přežil odchod zakladatele do ODS, osmiměsíční bezvládí, rozpad integračních jednání, ztrátu státního příspěvku i opakované debaty o vlastním smyslu. Jeho členové kandidovali na listinách TOP09 i koalice Spolu. Nikdy neuspěli. A nikdy se nevzdali.
Demonstrujme si scénu, která příběh malých stran pravicové orientace dokonale shrnuje: v únoru 1993 přišel zakladatel Bohdan Dvořák na mimořádný sněm s návrhem, aby se KAN proměnil v občanské sdružení lovící komunistické zločince. Delegáti ho odmítli. Dvořák rezignoval, odešel do ODS a KAN zůstal – jako politická strana bez voličů, ale s neochvějným přesvědčením, že má právo existovat.
Co si k malým stranám pravicové orientace připomenout
- Jak Demokratická unie financovala volební kampaň „Půjčkou pro budoucnost“ – příznivci darovali tisícovku s příslibem vrácení, pokud strana překročí tři procenta; vybrala dva miliony, ale tři procenta nedostala
- Jak tatáž DEU napadla u Ústavního soudu tříprocentní práh pro státní příspěvek – a vyhrála: soud jí přiřkl téměř osm milionů korun
- Jak DEU podmínila koalici s ODA tím, že se na konferenci ODA prosadí „konzervativní křídlo“ a zejména ne Vladimír Dlouhý – tedy malá strana s 1,5 % hlasů diktovala podmínky straně s třinácti poslanci
- Jak Pravému bloku dvakrát – v roce 1996 i 1998 – nevytiskli volební lístky, protože nezaplatil kauci
- Jak Petr Cibulka svolal mimořádný sněm „za výhradní účasti delegátů oddaných předsedovi“ a nechal vyloučit všechny své odpůrce
- Jak Konzervativní strana za celá devadesátá léta podnikla jediný volební výstup – komunální volby 1994 s výsledkem 0,1 % – a pak na deset let umlkla
- Jak se jedna strana za třicet let pětkrát přejmenovala: Strana ústavní demokracie → Svobodný blok → Konzervativní strana – Svobodný blok → Konzervativní strana → (sloučení se Stranou konzervativní smlouvy) → Konzervativní strana
- Jak Česká pravice navázala kontakty s britskými konzervativci – a ve volbách získala 0,05 %
Anatomie věčné prohry
Nenápadnou odpovědí na otázku, proč česká pravice nikdy nedokázala vytvořit životaschopnou alternativu k ODS, nespočívá v jednom důvodu, ale v celé konstelaci: strany, které sdílely téměř totožné hodnoty, spolu nedokázaly spolupracovat. Každá z nich se považovala za tu pravou a ostatní za nedostatečné. KAN odmítal DEU. DEU odmítala integraci s KAN. Obě se střídavě přikláněly k ODS a zase od ní odcházely. Pravý blok vznikl ze zklamání z DEU. A Konzervativní strana většinu své existence prostě mlčela.
Výsledkem bylo, že prostor mezi ODS a Republikány – prostor, kde existovala reálná poptávka po vyhraněné, ale demokratické pravici – zůstal prázdný. Nebo přesněji: byl obsazen tuctem stran, z nichž žádná neměla dost síly, aby ho zaplnila.
Nejvýmluvnější je přitom osud Demokratické unie. Jediná z těchto stran, která se na chvíli vynořila z marginality – získala senátora, vstoupila do Čtyřkoalice a přinutila Ústavní soud změnit pravidla financování stran. Přesto její konec byl předurčen od počátku: příliš malá na samostatnou existenci, příliš hrdá na podřízení se větším. Nakonec ji spolkla Unie svobody – a s ní zmizela i poslední stopa po samostatné konzervativní alternativě.
V české politice nerozhoduje kvalita idejí, ale schopnost je prodat. A antikomunismus – jakkoli ušlechtilý motiv – nestačí jako jediný rozlišovací znak ve chvíli, kdy na tomtéž území loví všichni.
Literatura
Celou kapitolu o malých konzervativních stranách – od KAN přes Půjčku pro budoucnost, nevytištěné lístky a Cibulkovy čistky až po stranu, která se za třicet let pětkrát přejmenovala, napsal pro knihu Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024, politolog Pavel Pšeja.
Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B 5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.
Jiří Malíř, Pavel Marek a kol.: Politické strany a stranické systémy. KAULI PUBLISHING, 2025.
