Strana, která vybojovala stát a pak prohrávala volby

Pět stran, jedna strana

Ze všech významných stran meziválečného Československa měla Československá národní demokracie nejsložitější historii. Předznamenalo ji už samo její založení. V závěru první světové války, kdy vrcholily snahy o samostatný stát, se čtyři městské nesocialistické strany v čele s mladočeskou Národní stranou svobodomyslnou usnesly ukončit svou činnost a 9. února 1918 se sloučily v Českou státoprávní demokracii; záhy se přidala i větší část staročeské Národní strany.

Předsedou se stal Karel Kramář (1860–1937), původně vůdce mladočechů, a mezi místopředsedy patřil Alois Rašín (1867–1923). Byla to elita tehdejší politické scény a zároveň lidé domácího odboje, takzvané Maffie. Ke straně se hlásili i univerzitní profesoři Bohumil Němec a Karel Engliš, spisovatelé Alois Jirásek a bratři Karel a Josef Čapkové nebo vynálezce a průmyslník František Křižík. Valný sjezd v březnu 1919 pak schválil program a přijal nový název: Československá národní demokracie.

Nacionalismus, který měl být demokratický

Strana se deklarovala jako ideová celonárodní strana, stavějící národní zájmy nad zájmy stavovské, a prosazovala koncepci republiky jako národního státu československého politického národa. „Československá republika byla českým národem a pro český národ vytvořena, je jediným státem, ve kterém náš národ dochází svého sebeurčení,“ stálo v programu.

Národně demokratický nacionalismus byl obranným nacionalismem malého národa, nedílně spjatým s demokratickou tradicí, přičemž byl často účelově dezinterpretován jako šovinismus – mimo jiné Tomášem Garriguem Masarykem.

Vlastní kapitolou byla zahraniční politika. Kramář spatřoval hlavní garanci pozice Československa proti německému ohrožení v obnově slovanské Ruské říše, a proto na pařížské mírové konferenci prosazoval intervenci proti bolševickému režimu. To bylo v přímém rozporu s oficiální linií prezidenta Masaryka a ministra zahraničí Edvarda Beneše, orientovanou na západní mocnosti.

Rychlý pád z vrcholu

V první vládě republiky měla strana tři významné pozice: Kramář byl premiérem, Rašín převzal ministerstvo financí a vůdce moravského křídla Adolf Stránský (1855–1931) ministerstvo obchodu. Kramář ale řídil vládu doma jen dva měsíce – v lednu 1919 odjel jako vedoucí delegace na pařížskou konferenci. Významnou roli naopak sehrál Rašín, který v únoru 1919 provedl měnovou odluku od Rakouska a řadou rázných kroků vytvořil samostatnou československou měnu.

Obecní volby v červnu 1919, vůbec první v samostatné republice, přinesly zásadní přeskupení sil: národní demokracie získala necelých 9 % a skončila celostátně až pátá. Následoval pád Kramářova kabinetu a odchod do opozice. Ani parlamentní volby v dubnu 1920 obrat nepřinesly: strana získala 6,3 % hlasů a 19 mandátů – a byl to přesto její nejlepší výsledek za celou dobu existence.

Do vlády se vrátila v září 1921 a v říjnu 1922 získala i ministerstvo financí, kam se vrátil Rašín; jeho deflační politika vyvolala odpor širokých vrstev. Dne 5. ledna 1923 na něj byl spáchán atentát a 18. února svým zraněním podlehl.

Válka s Hradem

Úhelným kamenem politiky strany byl poměr k prezidentu Masarykovi, ministru Benešovi a k mocenskému centru, které se kolem nich utvořilo – takzvanému Hradu. Spory se týkaly postavení českých Němců, hodnocení domácího a zahraničního odboje i koncepce zahraniční politiky; k tomu se přidávalo osobní napětí mezi Kramářem a Benešem.

K žádné z meziválečných stran neměl Masaryk tak osobně vyhrocený postoj jako k národní demokracii. Publicistickým mluvčím tohoto zápasu byl básník a politik Viktor Dyk (1877–1931). Konflikt vyvrcholil při prezidentské volbě v květnu 1927, kdy se strana postavila proti Masarykově kandidatuře a za kandidaturu Kramářovu.

Stálo to členy. Postupně odešla masarykovsky orientovaná část mládežnické organizace, velká část původních realistů a v roce 1921 hromadně redaktoři Národních listů, kteří nechtěli respektovat protihradní linii – mezi nimi i bratři Čapkové. Před volbami roku 1925 se odtrhlo moravské křídlo vedené Jaroslavem Stránským a Englišem a založilo Národní stranu práce; ta ve volbách propadla a po čtyřech letech skončila.

Kardinální omyl jménem Národní sjednocení

V polovině 30. let se strana ocitla na křižovatce. Tváří v tvář sílící agresivitě hitlerovského Německa se zrodila idea spojit českou nacionální pravici do jedné velké strany, která by byla protějškem Sudetoněmecké strany. Myšlenky se chopil představitel průmyslnického křídla František Xaver Hodáč (1883–1943) a získal pro ni Kramáře i vůdce Národní ligy Jiřího Stříbrného.

Před volbami roku 1935 se tak národní demokracie spojila s Národní ligou a s Národní frontou profesora Františka Mareše v Národní sjednocení. Fúze narazila na odpor značné části tradičních národních demokratů, jimž vadil bulvárně populistický styl ligistů; někteří, například profesor Němec, proto raději ze strany vystoupili. Výsledek byl zklamáním: 5,6 % hlasů a 17 poslaneckých mandátů.

„Byl to kardinální omyl,“ hodnotil vznik Národního sjednocení po letech poslanec strany Vlastimil Klíma. „Jak mohly harmonovat takové dva světy, jako byl jedinečně vzdělaný, důstojný a vždy seriózní Kramář, a Stříbrný, sice zkušený a obratný politik, ale eskamotér a demagog, zvyklý na využívání také živočišných pudů člověka.“ Na jaře 1937 se Národní liga znovu osamostatnila a 26. května 1937 Kramář zemřel. Sjezd v červnu 1937 pak fakticky obnovil národní demokracii pod jiným názvem a namísto dosavadního opozičního nacionalismu postuloval „nacionalismus konstruktivní“, pozitivní a státotvorný.

Září 1938: sami proti všem

V březnu 1938 vyvedli vedoucí představitelé stranu z opozice do vlády. Dlouhodobě kritizovala vstřícnost vůči německé menšině s tím, že si ji čeští Němci vyloží ne jako velkorysost, ale jako slabost.

Po anglo-francouzské nótě z 19. září 1938 se předsednictvo sešlo 20. září v pražském hotelu Šroubek a jednomyslně přijalo rezoluci: „Národní sjednocení odmítá jakoukoli diskusi o úpravě hranic. O hranicích se nevyjednává, ty se hájí zbraní bez ohledu na počet přátel a nepřátel.“

Toto stanovisko tlumočil ministr František Ježek (1890–1969), který stranu ve vládě zastupoval, následujícího dne na schůzi politického kabinetu. Zatímco všichni ostatní členové se vyslovili pro přijetí ultimáta jako menšího zla, Ježek jménem své strany trval na odmítnutí jakýchkoli územních ústupků, čímž vyvolal bouřlivý nesouhlas kolegů i přítomného prezidenta. Poslanec Ladislav Rašín (1900–1945), syn Aloise Rašína, se pak stal předsedou Výboru na obranu republiky a na této platformě navázali národní demokraté spolupráci i s komunisty – ironií osudu, protože ti později odsuzovali „mnichovskou kapitulaci československé buržoazie“.

Po Mnichově strana podpořila vznik Strany národní jednoty a rozpustila se v ní. Za okupace se její lidé zapojili do odboje: Ladislav Rašín byl v prosinci 1939 zatčen gestapem a zahynul v nacistickém vězení. Po osvobození obnovena nebyla – Košický vládní program ji zařadil mezi strany, které se „těžce provinily na zájmech národa a republiky“.

Připomeňme si

● Jak strana vznikla. Dne 9. února 1918 se v ní sloučily čtyři nesocialistické strany, záhy se přidali i staročeši.

● Jak dala republice první vládu. Karel Kramář byl premiérem, Alois Rašín ministrem financí a tvůrcem samostatné měny.

● Jak rychle přišel pád. V obecních volbách 1919 získala necelých 9 % a skončila celostátně pátá.

● Jak ji rozdělil spor s Hradem. Odešli realisté, redaktoři Národních listů i moravské křídlo, které roku 1925 založilo Národní stranu práce.

● Jak dopadlo Národní sjednocení. Fúze se Stříbrného Národní ligou přinesla v roce 1935 jen 5,6 % hlasů.

● Jak strana v září 1938 odmítla ustoupit. V její rezoluci stálo: „O hranicích se nevyjednává, ty se hájí zbraní bez ohledu na počet přátel a nepřátel.“

Proč o tom číst

Strana se profilovala jako celonárodní ideová strana, a jako taková ztrácela odezvu v dobách klidných a nacházela ji v čase ohrožení. Paradoxně tak dosáhla prvního vrcholu bezprostředně po svém vzniku a druhého krátce před svým zánikem; v období mezi nimi se v konfrontaci s dominujícím zájmovým stranictvím nedokázala prosadit úměrně svým ambicím.

Celou kapitolu o Československé národní demokracii a Národním sjednocení – s programy, organizací, tiskem, frakcemi i dramatem roku 1938 – napsal historik Josef Tomeš do knihy Politické strany a stranické systémy. Encyklopedický přehled jejich historie v českých zemích a v Československu 1848–2024.

Editoři: prof. Jiří Malíř a prof. Pavel Marek. Autorský kolektiv více než 60 historiků a politologů. Dva svazky, 2 096 stran, formát B5, pevný obal, vazba šitá, pouzdro. Vydalo nakladatelství KAULI PUBLISHING v roce 2025.