Článek
Další den v ráži české absurdity: 4. února 2026 se Úřad vlády rozzářil oranžovým světlem na počest Světového dne boje proti rakovině. Krásné gesto, ne? V zemi, kde se ročně diagnostikuje přes 60 tisíc nových případů, je to jako když si restaurace osvítí ceduli „zdravé menu“, ale kuchyně pořád smaží na palmovém tuku. Prevence prý jede naplno – spoty v televizi, osvícení fasády a systém objednávek, kde stihnete zestárnout dřív, než se dostanete k doktorovi. Prevence je levnější než léčba, ale dražší než LEDky.
Mezitím v Praze, ve Vaníčkově ulici, se čtyři vozy rozhodly hrát demolici v jednom pruhu. Doprava zase dokazuje, že je národním sportem číslo jedna – rychlejší než hokej, nebezpečnější než politika. A přitom kriminalita v hlavním městě dlouhodobě klesá, takže asi přesunuli násilí z ulic na křižovatky. Místo loupeží teď máme kolektivní terapii plechy: udřete si navzájem, ať nemáte čas na horší věci.
Politická scéna se mezitím točí kolem programového prohlášení vlády: nulová tolerance migrace, 0 % DPH na léky a minimální vliv EU. Ideální plán – levnější pilulky na tlak a víc důvodů je polykat. Rok 2026 slibuje volby, nominace a mocenské tango mezi premiérem a prezidentem.
Všechno to dohromady mne vede k hluboké úvaze: svítíme proti rakovině, bouráme se proti nudě, slibujeme nulovou toleranci, ale tolerujeme všechno. Česko není v krizi – krize je náš defaultní režim, v němž se cítíme jako doma. Největší hrozba? Že se jednou probudíme a bude „docela v pohodě“. To by byla katastrofa.
