Článek
Dojemný devítidílný příběh v kostce vyprávěl o dívce, která po smrti matky vyrůstá jen s otcem a bílým loveckým psem. Jenže když se jednou její otec vypraví na lov na vzdálený ostrov, podlehne při něm utrpěným zraněním a Goro, jak se pes jmenoval, se ztratí.
Teenagerka Reiko se ho vydává hledat na ostrov Hokaido a diváci na přeskáčku s ní i s Gorem procestovali velkou část Japonska.
Seriál byl nejen dobrodružný (nechyběla detektivní, až špionážní zápletka), ale pro děti zavřené za železnou oponou i hodně poučný. Díky němu se podívaly do tak vzdálené země, o které si mohly nechat jen zdát.
Celý příběh byl natočený už v roce 1979 na základě dvoudílné knihy spisovatele Džukó Nišimury, která u nás bohužel nikdy nevyšla.
Až později jsem zjistila, že pes, který hrál hlavní roli v příběhu, byl plemene kishu-inu a v Japonsku jej vyšlechtili před více než tisícovkou let pro lov jelenů, takže bylo poněkud zvláštní, když si jej vzal otec hlavní hrdinky pro lov medvěda.
Kishu-inu nebývají obvykle bílí, hojnější je varianta šedá nebo rezavá. Jsou sice inteligentní, ale tak nějak po svém, výcvik bývá docela náročný. Milují pohyb venku, ale mají zakódovanou lásku ke svému pánovi a špatně snáší samotu. Proto byl jejich zástupce patrně vybrán jako hrdina příběhu, který udělá všechno myslitelné a občas i nemyslitelné, aby se ke své paní vrátil.
Pro mne byl seriál svým způsobem formativní v tom, že jsem od té doby toužila mít také psa, ale uvědomovala jsem si, že to je pořádný závazek. Přání jsem si splnila až později, byť jsem si místo „gora“ pořídila plemeno, které mi svým založením a povahou vyhovuje víc a také se líp hodí do středu Evropy.
A ještě něčím byl tenhle seriál na svou dobu převratný. Jednu z ústředních - a jak se na konci ukáže - i kladných postav si tam zahrál japonský míšenec, což v zemi, která byla ne až tak vstřícná k neetnickým Japoncům, působilo na svou dobu hodně revolučně.
