Článek
Přesto se Hilda Múdrá stala trenérkou nejúspěšnějšího slovenského sportovce 20. století a pozitivně ovlivnila kariéru i dalších krasobruslařů.
Vídeňská rodačka Hildegard Klimpel přišla na svět na Nový rok 1926 do rodiny dvou učitelů. Velkou část dětství trávila sportem, ale nikoliv bruslením. Po vzoru rodičů si nejprve oblíbila kajak, na kterém brázdila pomalejší rameno Dunaje kousek před Vídní, kde měli Klimperovi malý srub a spolu se stejně orientovanými přáteli tu trávili čas od května až do října.
Její otec dostal během 30. let nabídku, aby se účastnil kurzu bruslení pro učitele. Vzal s sebou i svou dceru a té se zalíbila nová disciplína - tanec na ledě za doprovodu houslí. O sportovní kariéře ale ještě nikdo neuvažoval.
Hildiným snem bylo vystudovat vysokou školu a stát se středoškolskou profesorkou biologie a geografie. Jenže dějiny rozhodly jinak. Jako osmnáctiletá musela v Hitlerem obsazeném Rakousku nastoupit na rok do zemědělství a pracovat pro vítězství Říše. Tomu chtěl její tatínek zabránit, a proto se obrátil na svého přítele, krasobruslařského mistra světa i Evropy Karla Schäfera, zda by mu nedokázal poradit.
Po přezkoušení samotným Schäferem dostala Hilda nabídku, zda by nechtěla vystupovat v jeho Vídeňské lední revue. Díky ní se dívka nejen vyhnula povinnému pracovnímu nasazení, ale mohla se učit od největších profesionálů své doby.
V roce 1947 se s revue dostala na turné po Československu, kde se Hilda seznámila s novinářem Josefem Múdrým. Jejich dorozumívacím jazykem se stala němčina, Hilda v té době neuměla ani slovo ve slovenštině.
Po svatbě se pár rozhodl zůstat v Bratislavě, kde Hilda začala trénovat talentované děti. V roce 1958 ji oslovila maminka tehdy teprve sedmiletého Ondreje Nepely, jestli by se mohla podívat na jejího klučíka. Chlapci doslova učaroval v televizi Karol Divín, který získal v Bratislavě titul mistra světa, a chtěl být jako on.
Poprvé to ovšem málem skončilo špatně. Ondreje vzala na led jeho starší sestra a on si během pár minut rozsekl při pádu bradu. Naštěstí ho to neodradilo a vrátil se na stadion. Jenže kvůli své neprůbojné povaze jen stál v koutě. Proto se maminka odhodlala oslovit už známou trenérku, které jako odměnu dávala sto korun a malinovou marmeládu.
Hilda si nechala jen skleničku s marmeládou, peníze paní Nepelové vrátila a zavolala si Ondru. Stačilo pár lekcí, aby zjistila, že drobný klouček sice nemá nijak výrazný talent, ale je neuvěřitelně disciplinovaný a vytrvalý. Nejlépe mu šly povinné cviky, které tehdy tvořily 50 % hodnocení při soutěžích.
V roce 1962 se jedenáctiletý Ondrej poprvé dostal na Velkou cenu Bratislavy, kde bruslil v kroji a s valaškou. Získal si srdce diváků a o rok později už stál na stupních vítězů.
Krasobruslař Ondrej Nepela
V roce 1964 přišla první velká příležitost. Pro nemoc Evy Grožajové se uvolnilo místo v krasobruslařské soutěži na Zimních olympijských hrách v Insbrucku a místo ní odjel do Rakouska teprve dvanáctiletý Ondrej.
Byl nejmladším účastníkem ZOH, během kterých mu organizátoři vystrojili velkolepou oslavu jeho 13. narozenin. Skončil tehdy sice na předposledním místě, ale prokázal takovou míru soustředění a pevných nervů, kdy se nenechal rozhodit atmosférou velkých mezinárodních závodů, že bylo jasné, v čem jsou jeho přednosti do dalších soutěží. Navíc tu získal skvělou kamarádku v Haně Maškové, další fenomenální krasobruslařce, které v té době bylo pouhých 15 let.
Hilda, kterou Ondrej zásadně oslovoval jako „tetu“, s ním poté absolvovala všechny závody, ze kterých si postupně dovezl 8× titul mistra ČSSR, 5× mistra Evropy a zlatou olympijskou medaili z japonského Sappora v roce 1972. Za odměnu tehdy oba dostali zbrusu nové byty na novém bratislavském sídlišti Dúbravka.
Tehdy už si ale Ondrej myslel na novou kariéru. Toužil využít nabídku z lední revue Holiday on Ice, kam měl dveře otevřené. Spolu s Hildou se vypravili na týden do New Yorku, kde využili čas k návštěvě milovaných představení muzikálů a baletů, ale i společným večeřím ve vybraných restauracích. Oba to brali jako společné rozloučení, ovšem čáru přes rozpočet jim udělal Gustáv Husák, který podmínil odchod Nepely tím, že v Bratislavě vyhraje Mistrovství světa v roce 1973.
Ondrej se poprvé v životě přestal na led těšit. Jak Hilda vzpomínala, nikdy před tím nezažila, aby na něj musela čekat, než se vypravil z domova a nasedl k ní do auta cestou na zimní stadion. Jeho ztráta motivace se projevovala i v častých pádech. Na náladě mu nepřidala ani smrtelná nehoda jeho kamarádky Hanky Maškové, která zahynula při autonehodě.
Hana Mašková, krasobruslařka a Ondrejova kamarádka
Přesto v sobě sebral sílu, aby soudruhům splnil jejich sen o triumfu a zajel v Bratislavě svou životní jízdu. Až pak dostal pomyslnou zelenou a mohl vycestovat „na západ“.
Celých třináct let, které strávil v revue a cestoval po celém světě, si uchoval zvyk, že každou středu zavolal „tetě“ a povyprávěl jí o svých úspěších i peripetiích. Jako držitel československého pasu se nemohl legálně dostat do některých zemí, mj. do Chile, a proto se rozhodl uzavřít fingovaný sňatek se svou kolegyní z revue, čímž se stal americkým občanem.
Jen jeho nejbližší tušili, že Ondrejovo srdce patří jinému. Svého přítele, s nímž žil ve Frankfurtu nad Mohanem, jim nikdy nepředstavil. Až později se dozvěděli, že jeho lásku zabilo auto.
Hilda, která mezitím trénovala další talenty, včetně Josefa Sabovčíka, byla i první, které se svěřil se zdravotními komplikacemi. Donutila ho, aby je začal řešit, ovšem ani jeden netušili, že se tak otevře Pandořina skříňka s nemocí, na kterou v polovině 80. let minulého století ještě neexistoval žádný lék.
Že je HIV pozitivní se Ondrej dozvěděl poměrně brzy. Ukončil svou kariéru v revue a ponechal si jen trénování talentovaných německých krasobruslařů, přičemž čerpal ze zkušeností, které mu Hilda léta předávala.
Byla to také ona, kdo doprovodil jeho matku do nemocnice v Mannheimu, kde byl Ondrej na přelomu let 1988-89 hospitalizovaný s rakovinou lymfatických uzlin. Obě se prý tehdy modlily, aby jeho odchod byl rychlý, umíral ve velkých bolestech a naposledy vydechl 2. 2. 1989.
Na Slovensku na něj ale nezapomněli a kromě pojmenování nového bratislavského zimního stadionu jej vyhlásili i nejúspěšnějším slovenských sportovcem 20. století. Ocenění za něj v roce 2000 převzala z rukou prezidenta Rudolfa Schustera právě Hilda Múdrá.
Ta se až do vysokého věku věnovala trénování dětí, a to nejen zdravých, ale i handicapovaných, pro které bylo krasobruslení součástí rehabilitace. Trénovala je celkem 14 let, až do roku 2015, kdy jí bylo bezmála 90 let. Až několik zranění po pádech jí omezilo v pohybu, ale do posledních chvil se čile zajímala o všechno, co se kolem ní dělo. Zemřela v Bratislavě v listopadu 2021.
Hilda Múdrá v roce 2012
O Ondrejovi Nepelovi se nedávno dotočily hned dva filmy. V jednom ztvárnila Hildu Zuzana Mauréry, ve druhém pro změnu „Arabela“ Jana Nagy. Jak se jim energickou i empatickou trenérku podařilo vystihnout, to si můžete zajít ověřit do kina.
Pro další informace:
