Článek
Nemocná duše bývá totiž velký kříž. V časté osamělosti a opovržení okolím. Takové trápení výstižně odhaluje píseň Somebody to Love od skupiny Queen, kde se zpívá: „Říkají, že jsem se zbláznil. Už nemám, komu bych věřil.“
Odborná stupnice mentálních postižení, se kterou pracují zejména psychiatři, bývá často zneužívána k hanlivému zúčtování s druhými. Ani když v emoci nechtěně vyklouzne z úst, k smíchu není. Úcta k psychicky nemocným je nezbytným respektem k lidské důstojnosti. Výsměch místo podpory a nadřazenost k odlišnostem mívají i tragické následky. Ztráta sebevědomí, progresi nemoci či dobrovolnou smrt.
Psychické onemocnění přitom může potkat každého z nás. Z nezvládnuté životní situace, ze smutku, přepracování, rozchodu, mizerného fyzického zdraví. Lecčemu lze přitom zabránit a nejít tomu rovnou naproti. Psycholog Paul Salkovskis má proto hned čtyři pikantní přirovnání, kterak se s nástrahami vlastní psychiky popasovat. Deklaruje je na příkladu chlápka, který při cestě do práce nechtěně šlápne do psího „pozdravu“ na chodníku. Pesimista se jako obvykle polituje:„Jsem nemožný, takový já mám vlastně celý život!“. Úzkostný člověk to vidí komplikovaněji: „Jsem to ale smolař. Musím si „to“ očistit, ujede mi autobus, přijedu pozdě do práce, budou mne chtít vyhodit. A když neočistím, přijedu sice včas, ale šéf mi řekne, že mám problémy s hygienou a stejně mě vyhodí.“ Zato paranoik má jasno: „To byl určitě sousedův pes, jasná nástraha! Schválně to na mě nastražil!“. Ovšem optimista, ten na to vyzraje: „Jaké štěstí, že jsem si dneska nezapomněl vzít boty!“
Optimismus a zdravý selský rozum se tu očividně vyplácí.
