Článek
Všechno to začalo úplně nevinně. Jako každý rok na jaře. Stála jsem před zrcadlem v koupelně, tahala si břicho, zkoumala stehna a v hlavě si říkala tu klasickou větu: „Tak letos už fakt zhubnu.“ Blížilo se léto, dovolená u moře, plavky v šuplíku a moje sebevědomí někde na dně.
Nebyla jsem extrémně tlustá. Ale nebyla jsem ani spokojená. A to je horší. Protože když nejste spokojená sama se sebou, uděláte cokoliv, aby se to změnilo. I věci, které by vás normálně ani nenapadly.
Začala jsem dietou. Pak jsem si koupila permanentku do fitka. Pak jsem objevila Instagram plný „motivačních“ žen s plochými břichy a dokonalými zadky. A nakonec mi kamarádka poslala kontakt na „výživového poradce“, který prý dělá zázraky.
Jmenoval se David. Napsala jsem mu. Odpověděl skoro hned. Milý, vstřícný, chápavý. Hned mi lichotil, že mám hezkou postavu a že „jen potřebuju doladit detaily“. To mi samozřejmě udělalo dobře. A tak jsem šla na první konzultaci.
Jeho studio bylo malé, soukromé, žádné fitko plné lidí. Jen já, on a váha. Měřil mě, vážil, ptal se na můj život, stres, vztahy. Připadala jsem si pochopená. Někdo se konečně zajímal. Nejen o moje tělo, ale i o mě.
Postupně jsme se začali vídat častěji. Tréninky, konzultace, zprávy večer. Psali jsme si o jídle, o pocitech, o tom, jak se cítím ve vlastním těle. A pak už nešlo jen o kalorie. Šlo o samotu, o nespokojenost, o to, že doma s partnerem vlastně moc nemluvíme.
David byl pozorný. Psával mi „Jak se dnes cítíš?“ „Nezapomeň se najíst.“ „Jsi krásná i bez diety.“ A já na tom začala být závislá. Na jeho pozornosti. Na pocitu, že mě někdo vidí.
Zhubnout jsem přestávala. Naopak. Čím víc jsem byla ve stresu, tím víc jsem jedla. Tajně. Po nocích. Sladké, pečivo, všechno, co jsem si zakazovala. A pak jsem chodila na váhu k němu a styděla se. On mě ale nikdy nekritizoval. Jen se usmál a řekl: „To nevadí. Tělo si bere, co potřebuje.“
Jednoho dne jsme po tréninku seděli v jeho kanceláři déle než obvykle. Povídali jsme si. Smáli jsme se. Stěžovala jsem si na partnera, na rutinu, na pocit, že jsem neviditelná. A on mi řekl: „Víš, že jsi strašně přitažlivá? Nejen fyzicky.“
A tam se něco zlomilo.
Neřeknu, že jsme na sebe hned skočili. Ale atmosféra byla jiná. Doteky byly delší. Pohledy hlubší. A já jsem si poprvé po dlouhé době připadala žádoucí. Ne jako někdo, kdo by měl zhubnout, ale jako žena.
Začali jsme se scházet i mimo studio. Kávy. Procházky. Zprávy v noci. A pak se to stalo. Poprvé. A pak znovu. A znovu.
Zhubnout? Ne. Přibrala jsem. Další stres. Další výčitky. Další tajné jedení. A k tomu tajný vztah.
Nejhorší na tom všem nebylo to, že jsem podvedla partnera. Nejhorší bylo, že jsem sama sobě přestala rozumět. Původně jsem chtěla jen lepší postavu. Místo toho jsem si rozbila vztah, sebevědomí a realitu.
A pak přišel ten moment. Když mi David mezi řečí řekl, že nejsem jediná klientka, se kterou „si rozumí víc“. Že prý se to občas stává. Že ženy hledají víc než jen hubnutí.
V tu chvíli mi došlo, že jsem nebyla výjimečná. Byla jsem jen další. Další žena, která chtěla zhubnout a místo toho se chytila na pocit pozornosti.
Dnes mám o pár kilo víc než na začátku. Ale hlavně mám tajemství, které nosím v sobě. Partner nic netuší. Kamarádkám to neřeknu. A pokaždé, když si obléknu plavky, si neříkám „jak vypadám“, ale „co všechno se za tímhle tělem vlastně skrývá“.
Chtěla jsem zhubnout do plavek. Místo toho jsem přibrala kilo iluzí, tunu výčitek a jedno tajemství, které mě bude tížit mnohem víc než jakákoliv váha.
