Článek
Na třídní sraz jsem se připravovala skoro jako na svatbu. Nové šaty, nové boty, nový účes. Chtěla jsem vypadat dobře. Ne proto, že bych potřebovala někomu něco dokazovat… ale vlastně jo. Potřebovala. Sama sobě. A hlavně lidem, kteří mě znali jako tu nenápadnou holku z poslední lavice.
Uplynulo deset let od maturity. Deset let, během kterých se všichni „někam posunuli“. Aspoň na sociálních sítích. Děti, svatby, podnikání, cestování, úspěchy. A já? Normální práce, normální vztah, normální život. Nic, čím by se dalo ohromit.
A tak jsem si řekla, že aspoň budu vypadat skvěle.
Když jsem vešla do restaurace, první minuty byly fajn. Objímání, smích, „ty ses vůbec nezměnila“, „pane jo, ty vypadáš skvěle“. Víno teklo proudem, atmosféra byla uvolněná a já začínala mít pocit, že tohle bude vlastně příjemný večer.
Jenže pak přišel Marek.
Moje středoškolská láska. První kluk, se kterým jsem spala. Ten, kvůli kterému jsem brečela celé třetí ročníky. Ten, co mi tehdy zlomil srdce a pak se odstěhoval do zahraničí.
Přišel s manželkou. Krásnou, štíhlou, sebevědomou. A s dítětem v náručí. A já najednou cítila, jak se mi v žaludku něco sevřelo.
Snažila jsem se být v pohodě. Smála jsem se, bavila se, pila víno. Možná trochu víc, než bych měla. A právě to byl začátek konce.
Seděli jsme všichni u jednoho dlouhého stolu a začali vzpomínat. Historky ze školy, trapasy, průšvihy. Všichni se smáli. A já měla pocit, že musím přidat něco „šťavnatého“, aby mě bylo slyšet.
A tak jsem, v lehké opilosti, pronesla větu, která mi zničila večer:
„No, hlavně že Marek byl tehdy nejlepší v posteli z celé třídy!“
Smích. Ticho. Smích, který postupně zamrzal. A pak absolutní hrobové ticho.
Všichni se na mě dívali. Marek zrudl. Jeho manželka se na mě podívala takovým pohledem, že bych se nejradši propadla pod zem. A já si v tu chvíli uvědomila, co jsem právě řekla. Nahlas. Před třiceti lidmi. Před jeho ženou.
Snažila jsem se to zachránit. Smála jsem se, že je to vtip, že vzpomínky, že alkohol. Ale už to nešlo vzít zpátky. Atmosféra se změnila během vteřiny.
Manželka se zvedla a odešla na toaletu. Marek se mi ani nepodíval do očí. Ostatní se tvářili rozpačitě. Někteří se snažili změnit téma, jiní koukali do sklenic.
Já seděla a měla pocit, že se dusím. V hlavě mi běželo: Proč jsem to řekla? Proč? Proč?!
Po deseti minutách přišla jeho žena zpátky, vzala si kabelku a oznámila, že odcházejí. Bez rozloučení. Bez pohledu mým směrem.
A mně bylo jasné, že jsem právě vytvořila největší trapas večera. Možná celého srazu. Možná celého života.
Zbytek večera už byl jen přežívání. Smála jsem se křečovitě, omlouvala se, vysvětlovala, že jsem to nemyslela zle. Ale škoda už byla napáchaná. Lidi si budou pamatovat jen jednu věc. Ne to, jak jsem vypadala. Ne co dělám za práci. Ale to, že jsem na třídním srazu veřejně mluvila o sexu s ženatým spolužákem.
Domů jsem šla sama. Bez euforie, bez pocitu vítězství. V lodičkách, které mě najednou strašně tlačily, s rozmazanou rtěnkou a hlavou plnou studu.
A víte, co je nejhorší? Že ten trapas nebyl jen o jedné větě. Byl o tom, že jsem se strašně snažila působit zajímavě, vtipně, výjimečně. Místo toho jsem ukázala jen svoji nejistotu, závist a potřebu být vidět za každou cenu.
Šla jsem na třídní sraz, abych všem dokázala, jak jsem se změnila.
Odešla jsem s pocitem, že jsem se vrátila zpátky do té nejhorší verze sebe sama. Té, co mluví dřív, než přemýšlí. A která si tenhle večer bude přehrávat v hlavě ještě hodně, hodně dlouho.
