Článek
Pauza v práci. Metro. Dítě spí — konečně máme „chvilku pro sebe“. Všichni s mobilem. Všichni vedle sebe, všichni „odpočíváme“. Klik. Scroll. Mikro-útěk z reality.
O pár minut později: Tlak 150/100. Hlava jak balon. Žaludek sevřený. Úzkost.
Bereme si mobil i na záchod. Kolik pasivně–agresivních komentářů tam vzniká?
60 %? 70 %? 90 %? Nemusíme to zjišťovat. Asi to víme.
Tak vypadá náš relax. Jenže my neodpočíváme. My se jen stimulujeme.
Když byl Facebook ještě trapný
Pamatujeme starý Facebook. Dvacet stejných fotek z jedné dovolené. Rozmazaný drink. Rozmazaný partner. Status „Ve vztahu a je to komplikované.“
Byli jsme směšní. Ale jen před našimi přáteli — těmi skutečnými, ne algoritmickými. Největší drama bylo: Kdo lajkuje víc. Tehdy jsme sbírali přátele. Dnes sbíráme spíš nepřátele.
A lajky přísně třídíme podle názorů.
Echo chamber
Slyšíme to, co chceme slyšet. Vidíme to, co potvrzuje, že my máme pravdu.Cokoli jiného označíme za „pitomost“, přidáme přísného emoji, odfrkneme si v komentáři,
a smažeme to jedním klikem. „Neznal jsem, ale R.I.P.“
Svět je hned jednodušší. A my si připadáme chytří. Silní. Správní. Na SPRÁVNÉ straně.
Je to karaoke bar. Všichni zpívají stejnou písničku. Nikdo netrefí tón. Ale všichni křičí, že je to pravda.
Dnes libtardi.
Zítra vlastenci.
Pozítří chemtrails.
Pak kočičky.
Co potřebujeme. Co nepotřebujeme. Co nám algoritmus přidělí.
Dopaminová loterie
Palec nahoru jako droga. Dvě srdíčka — skoro euforie. Nic? Jsme literární antihrdinové. Jsme nikdo.
Mozek neodměňuje odměnu. Mozek odměňuje čekání, že odměna přijde. Ding.
Nic. Ding. NIC. Jedeme dál.
Drama jako sport
Proč vidíme Jardu CAPSLOCKEM a bez interpukce psát, že „LUCKA HO PODVÁDĚLA S HORYMÍREM!!!!!!“ ?
Protože emoce = engagement. Algoritmus miluje drama. Ne pravdu. Drama.
Objeví se komentář: „KOHO TO ZAJÍMÁ??????????“
My tomu dáme palec nahoru. Konečně to někdo řekl.
Ale stejně se jdeme podívat na Jardův profil. Protože chceme vědět, kdo je Horymír. Rozklikneme si Jardovy přátele. Jsme tajní agenti.
Nechceme.
Ale chceme.
Babička
Babička má profilovku focenou zespoda. Ten úhel, ve kterém má každý minimálně dvě brady. Fotky koláčů a vnoučat. A pak to přijde.
„OBTLOUSTLÁ ODPORNÁ OMLADINO!!! NIC PRO TUTO ZEM NIKDY NEUDĚLÁTE!!! NIKDY!“
Ani neví, komu to napsala. Ale uleví se jí. Odloží telefon.
„Dáš si ještě knedlík, Pepíku?“
Podá buchtu. Dá dvoustovku do kapsy. A označí cizí ženu za odpornou. Ještě ji poučí, že by se neměla množit.
Walking paradox.
Algoritmus jako dealer
Algoritmus není pomocník. Je to dealer. Vyhodnocuje, co nás rozčílí a servíruje nám to znovu.
„Chcete být v klidu?“ Ha-ha. „Tady máte Jardu CAPSLOCKEM.“
Konec (který se nestane)
Nejsme unavení z internetu. Jsme unavení z toho, že neumíme odejít.
A už ani nevíme, co si myslíme. Jen to, co nám bylo naservírováno.
Scrolling není odpočinek.
Je to ring.
A my do něj lezeme znovu. A znovu. A znovu.
Protože jsme nepoučitelní.
A protože ding.
