Článek
Slyšel jsi to? Neslyšel? A teď zase. Přísahal bych, že jsem něco slyšel. Nevymýšlím si. Opravdu se to ozvalo. A zase. Cože to je? Volání. Volá to. Cože to volá? To nemůžu říct. Je to složité. Jak mám vysvětlit něco, čemu ani já nerozumím? Jak bych ti to měl popsat? Prostě to volá. Mě to volá. Proč? Proč to slyším pouze já? Netuším. Nevím proč. Vábí mě to, přitahuje jako rybku na udici. Rve se to do mysli násilím. I když jej odeženu, vždy si najde cestičku. Co ode mě chce? To nemohu říci. Nejen že to nevím, ale ani nic neřekne. Nevím, co říká. Nevím, co chce. Jen že to něco chce. Něco, co je mé. Něco, co je pro mě cenné. Víra v konec zeslabuje. Obranná hradba padá. Promiň. Jenže mi to křičí do hlavy díru. Ne že by to bolelo fyzicky, ale z toho, jak je to silné, to až tak bolí. Snažím se zakrývat si uši. Ale že by to pomohlo? Vůbec. Já se opravdu snažil. Omlouvám se. To jsem nebyl já. To ten hlas mě dokázal už posednout. Promiň, že jsem povolil. Já ho musel poslechnout. On už vážně křičel. Aspoň na chvíli si dal pokoj. Bojím se, že mi to znovu ujede. Teď už trpím i výčitkami. Další hlásek do fronty. Je to hlas, nebo pouze výplod fantazie? Já nevím. Nevím, jestli ke mně promlouvá, nebo si jen pouze něco představuju jako výmluvu pro to, co dělám. Že to má být omluva. Jak?! Jak ti to mám popsat?! Snažím se, ale on mi nic neřekne. Pouze volá. Volá pokyny, nebo pouze mé jméno? Já nevím. Existuju vůbec? Netuším. Potřebuju pomoct? Asi jo. Přijmu ji? Rozhodně ne.
