Článek
Někdy mám pocit, že žijeme ve světě plném tichých samozřejmostí, o kterých ale nikdo doopravdy nemluví. Od dětství slýcháme pravidla o morálce, o lidské slušnosti a o tom, jak bychom se měli chovat k sobě i k okolnímu světu. Pro mě jsou tyto hodnoty zákonem, vnitřním nastavením, které nepotřebuje obhajobu. Jenže pak se střetávám s realitou a vidím lidi, kteří tato nepsaná pravidla bez mrknutí oka porušují. Pro ně je to jedno. Říkají si, že jedno malé selhání, jeden projev bezohlednosti nebo jedno lhostejné otočení hlavy přece svět nezničí.
Jenže v tomhle alibi se skrývá děsivá společenská past. Stejnou větu – „já jsem jenom jeden, moje chování nic nezmění“ – si totiž v tu samou chvíli řeknou tisíce dalších lidí. A z tisíců „nevinných“ projevů lhostejnosti se rázem stává hromada sobectví, která dusí celou společnost. V tu chvíli se moje osamělá snaha jednat správně začíná ztrácet v šedi většiny, jako kapka čisté vody v kalném oceánu. Člověk snadno propadne pocitu zmaru. Má vůbec smysl snažit se být lepším člověkem, když zbytek světa takto bezstarostně hřeší a schovává se v davu?
V tom okamžiku mi ale došla jedna zásadní věc. To, co já považuji za naprostou samozřejmost, za pevnou morální kotvu, může být pro někoho jiného úplně neznámou, neprozkoumanou krajinou. Lidé často nejednají bezohledně z čisté zlomyslnosti; jednají ze slepoty, kterou kolem nich vytvořilo mlčení ostatních. Když o správných věcech nemluvíme, protože je považujeme za příliš očividné, dáváme té hromadné lhostejnosti tichý souhlas. Naše mlčení staví mříže kolem pravdy. Pokud chceme, aby se naše individuální snaha neztratila, musíme začít mluvit nahlas a připomínat, že každý z nás tvoří celek. I ten nejtišší hlas totiž dokáže proříznout hluk lhostejnosti, pokud najde odvahu pojmenovat to, co ostatní raději přehlížejí.
