Článek
Někdy mám pocit, že naše mysl je ten největší podvodník, jakého nosíme v těle. Celé měsíce v sobě nosíte jistotu, že musíte odejít z práce, která vás dusí. Jenže pak přijde poslední den, stojíte na chodbě a váš mozek najednou jako mávnutím kouzelného proutku vymaže všechny ty hodiny stresu, bezpráví a vyhoření. Najednou vidíte jen ty nejlepší věci – skvělou kávu v kuchyňce, pár usměvavých kolegů a falešný pocit, že to vlastně nebylo tak zlé. Stojíte na prahu svobody, ale vaše vlastní mysl vám podkopává nohy pochybnostmi, zda neděláte největší chybu svého života. V psychologii se tomu říká syndrom zavírajících se dveří; moment, kdy strach z neznáma přelakuje realitu na růžovo.
Tento ochranný, ale krutý mechanismus mozku se probouzí pokaždé, když stojíme před velkou životní křižovatkou. V den svatby, kdy máme udělat definitivní krok, se uprostřed ranního ticha rozhostí paralyzující pochybnosti, zda je ten druhý opravdu ten pravý. A ještě bolestivější je to ve vztazích, které už dávno vyhasly. Celé týdny sbíráte odvahu, abyste partnerovi řekli, že je konec. Jenže vteřinu předtím, než ta slova vypustíte z úst, vás mysl paralyzuje. Pohlédnete na něj a najednou se zdá, že na něm není vůbec nic špatně. Mozek vám v obraně před bolestí rozchodu nasadí filtr selektivní paměti.
Stáváme se vězni vlastního strachu z vykročení do neznáma. Náš mozek totiž ze všeho nejvíc miluje jistotu, i kdyby to byla jistota pomalého umírání v nefunkčním prostředí. Když se blíží radikální změna, začne zoufale hledat jakákoliv stébla, kterých by se mohl chytit, aby nás udržel v bezpečném, známém květináči. Je nesmírně těžké v takovou chvíli nepropadnout iluzi a neotočit se zpátky. Musíme se naučit tyhle náhlé vlny pochybností vnímat ne jako znamení, že máme zůstat, ale jako přirozený strach z růstu. Teprve když překonáme ten poslední, nejhustší závoj falešné nostalgie, dokážeme projít dveřmi vstříc nové budoucnosti.
