Článek
V pokoji mě začíná všechno děsit. Z plakátů vylézají příšery, které se na mě hrnou zlověstně a s křečí. Košile pověšené na věšáku natahují své rukávy, jako by chtěly sevřít můj krk. Stíny, jejichž původ nepoznávám, se zvětšují a mění v cosi nepřirozeného. Vítr za okny se mění v křik čehosi, co si pro mě nejspíše jde.
Nedokážu říct, zda nemohu spát z fyzických důvodů, nebo zda je moje psychika natolik pokažená, že tvoří tyto scénáře. Skutečný důvod, který za tím stojí, jsem přestala hledat už dávno. Teď ty stíny jen ztrácím ve tmě, kterou prořezává ostrá čepel paprsků z odrazu měsíce.
Vlastně už ty schizofrenní bludy vítám jako staré přátele. Vrátil se i ten, který mi byl v dětství tím nejlepším kamarádem. Možná zním, jako bych byla v psychóze, ale možnost si s nimi promluvit mi vždycky pomůže. Vím, že se jich bát nemusím. Tolikrát jsem se totiž přesvědčila, že mnohem víc mi dokáže ublížit běžně žijící člověk.
A teď se v tom ztrácím zas. Tak moc se mi chce spát, na chvíli zavřít očka. Jenže to bych je znovu nepotkala. Trvalo tak dlouho, než jsme se opět setkali, tak proč je odhánět, když dobrovolně zůstali? Na rozdíl od ostatních lidí, kteří po prvním svěření utekli pryč nebo mě zesměšnili, oni mi naslouchají. Vím, že to nemůžou nikomu říct. Jsou totiž jen tady – a navíc mi to slíbili.
