Článek
Někdy mám pocit, že jsme vyměnili svou skutečnou svobodu za zářící obdélníky v dlaních a ani jsme si nevšimli, kdy ta kapitulace začala. Vstupujeme do světa sociálních sítí s pocitem, že nám někdo dává dar. Všechno je zdarma, barevné, plné spojení s lidmi a nekonečné zábavy. Jenže v tomhle digitálním ráji platí jedno kruté a neúprosné pravidlo: Pokud za ten produkt neplatíš, ty sám jsi tím produktem. Naše pozornost, naše vteřiny, naše emoce a nejhlubší strachy – to všechno bylo tiše oceněno, zabaleno a prodáno těm, kteří z naší přítomnosti online tyjí. Stali jsme se zbožím na trhu, kde se neobchoduje s věcmi, ale s lidskou duší.
Ten mechanismus v naší hlavě je přitom děsivě sofistikovaný. Algoritmy na druhé straně obrazovky nebyly stvořeny proto, aby nás spojovaly, ale aby z nás udělaly vězně. Využívají stejný trik jako výherní automaty v kasinu - princip občasné, nečekané odměny. Každé potáhnutí prstem dolů, každé nové načtení stránky je jako zatažení za páku. Možná tam bude lajk, možná zajímavé video, možná zpráva. Tento neustálý lov na dopamin z nás dělá loutky. Mozek si vytvoří toleranci na realitu; obyčejný život venku za oknem najednou začne působit šedivě a nudně, protože nedokáže blikat a nabízet rychlou úlevu každých pět vteřin.
A nejhorší na tom je, že se v tom všichni ztrácíme dobrovolně. Sedíme v polstrovaných květináčích svých digitálních bublin, kde nám algoritmus servíruje přesně to, co chceme slyšet, a hluboká lhostejnost k reálnému světu kolem nás roste. Myslíme si, že máme situaci pod kontrolou, ale ve skutečnosti jsme jen figurky v rukou neviditelných inženýrů lidského chování. Je nesmírně těžké ten kolotoč zastavit, odložit telefon a podívat se do skutečné tmy pokoje bez zářícího displeje. Ale pokud to neuděláme, pokud nezačneme o této digitální samotce mluvit nahlas, zůstaneme jen položkou v cizím byznys plánu. Vězni, kteří si sami zamykají svou celu a ještě za to děkují.
