Článek
Poslední dobou nedokážu spát. Ulehám do peřin a nechávám se obalit falešným pocitem bezpečí. Zírám do bílého stropu, jenž se občas přibližuje a zase oddaluje, až se zde začínám cítit cizí. I zpěv ptáků za otevřeným oknem utichl. Teď už nic nedokáže rozbít to ohlušující ticho v místnosti.
Můj mozek proto převzal plnou kontrolu. Myšlenky začaly létat tam a zpět, přičemž pouhé šeptání i křik uvnitř hlavy byly bolestivé. Celý den mu někdo dokázal skočit do řeči, jenže teď nezbylo vůbec nic.
Než jsem stačila cokoliv udělat, vtáhlo mě to do hlubin. Nedokázala jsem tomu odolat. Ta hloubka mě pohltila tak silně, jako bych zamrzla ve studené vodě. Jako bych se po celém dni přemítání konečně dostala k samotnému jádru svých myšlenek.
Únava naprosto odešla. Teď jsem se cítila tak bdělá, jako by mi v žilách místo krve koloval čistý kofein. Moje smysly se vyostřily na maximum. Každé tiknutí neviditelných hodin mi vrtalo díru do hlavy. Tma v pokoji už nebyla prázdná, byla plná nerealizovaných plánů, starých křivd a úzkostných scénářů o budoucnosti, které můj hyperaktivní mozek bez ustání generoval. Chtěla jsem křičet, ale věděla jsem, že ze mě nevyjde ani hlásku. Byla jsem vězněm ve vlastním těle, paralyzovaná tíhou vlastního vědomí, zatímco svět venku klidně spal.
