Článek
Hned ve dveřích je jasno
„No ty vypadáš! Takhle jdeš mezi lidi?“ ozve se, sotva překročím práh. Ani nestihnu říct ahoj. Babi si mě změří pohledem od bot až po vlasy, zkřiví pusu a pokračuje:
„Co to máš na sobě? Vždyť to není ženský. Ty džíny jsou hrozné a to triko… proč nenosíš něco hezčího?“
Snažím se to přejít. „Babi, je to jen oblečení.“
„No právě!“ odsekne. „Ty se takhle akorát ztrapňuješ.“
A to už vím, že jsem u ní ne víc jak dvě minuty – a už mě stačila rozhodit na celý den.
Tetování jako zločin
Když si sundám bundu, všimne si mého tetování. To je konec.
„To sis zase nechala něco udělat? Hani, proč to děláš? Přitahuješ na sebe blbou pozornost. Ženská má být jemná, ne počmáraná!“
„Mně se to líbí,“ odpovím klidně, ale uvnitř mě to bolí. Proč se na mě nikdy nemůže podívat jako na dospělou?
„Ty nevíš, co je hezký,“ mávne rukou. „Vy mladí nemáte rozum.“
Jseš tlustá, nejez tolik… a pak mi nacpe plný talíř
Než se stihnu nadechnout, přichází další rána.
„Přibrala jsi, viď? Neměla bys tolik jíst,“ řekne, jako by oznamovala počasí.
Zamrznu. Nevím, co říct. Jenže ona pokračuje:
„Pojď, dám ti koláč. A taky segedín jsem dělala, musíš ochutnat!“
„Babi, já fakt nemám hlad,“ bráním se.
„Ale prosím tě, neodmlouvej,“ odstrčí moji větu a naloží mi talíř jak pro dřevorubce.
A já sedím, koušu koláč a snažím se nebrečet.
Nikdy nejsem dost
Pak už jen poslouchám věčný monolog o tom, jak oni to měli jinak.
„Tohle my nedělali.“
„Vy jste hrozní, neumíte nic pořádně.“
„Já jsem ve tvým věku měla dvě práce.“
„Ty to máš všechno moc lehký.“
Každá věta mě řeže jak papír do kůže.
Nejde o to, že bych si nevážila starší generace nebo že bych jí nemilovala. Ale štve mě, že mi tohle dělá a taky mě mrzí, že si neumím hlídat svoje hranice. U babičky mám pocit, že nikdy nebudu dost dobrá. Ať dělám cokoli, vždycky to bude špatně.
Odcházím zničená
Když konečně vyrážím domů, připadám si, jako by mi někdo odčerpal všechnu energii. Každá návštěva mě vyčerpá psychicky tak, že potřebuju několik dní, abych se zase srovnala.
A pak přijde ta nejhorší myšlenka. Táhne se za mnou cestou jako stín.
Co když jednou budu jako ona?
Děsí mě to.
Co když se jednou změním ve stejně kritickou, zatrpklou, věčně nespokojenou ženu?
Co když budu jednou ubližovat lidem, které miluju, aniž bych si to uvědomila?
Chci být jiná.
Chci být laskavá, otevřená, schopná podpořit, ne shazovat.
Ale pokaždé, když babička otevře pusu, bojím se, že některé věci se možná dědí jinak, než bych si přála.
