Článek
Pořád čekám. A nevím, jestli je to chyba.
Je mi pětatřicet. A pořád čekám na svého „prince“.
Když to řeknu nahlas, zní to hloupě. Dětinsky. Jako bych žila v pohádce, ze které jsem dávno měla vyrůst. Jenže já nečekám na rytíře na bílém koni. Čekám na někoho normálního. A to je možná ještě složitější.
Už jsem čekala na jiné věci
Ve vztazích jsem byla. Několikrát.
Ten první mě přestal milovat. Jednoho dne mi to prostě řekl.
„Už to necítím,“ oznámil mi u večeře, jako by mluvil o počasí.
Ten druhý měl dluhy. Velké. Nejdřív o nich mlčel. Pak mi řekl, že to „nějak dopadne“.
Nedopadlo.
Třetí byl milý. Hodný. Vtipný.
„Já se ale nechci vázat,“ říkal mi pořád dokola. „Neber to osobně.“
Vzala jsem to osobně. Protože jak jinak se to má brát?
Nejsem výjimečná. A právě to je na tom zvláštní.
Nejsem žádná tragická postava. Nejsem ani oběť.
Jsem normální ženská. Pracuju. Platím nájem. Mám kamarády. Umím se smát. Lidi mi říkají, že jsem hezká. Ne dokonalá, ale hezká. Přátelská. „Taková normální,“ jak se říká.
A možná právě proto nechápu, proč jsem pořád sama.
„Tak slev z nároků“
„Neměla bys být tak vybíravá,“ slyším často.
„Hlavně aby byl hodný,“ říká máma.
„Vem si někoho, s kým to nebude drama,“ radí kamarádka, která má tři děti a čtvrté na cestě.
A já si nemyslím, že chci moc. Jen člověka, co tady bude, bude mít běžnou práci a neutratí všechno za cigarety. Nechci slevovat na věcech, které jsou pro mě zásadní. Nechci vztah, ve kterém budu vysvětlovat, proč chci děti. Proč chci závazek. Proč nechci všechno táhnout sama.
Čas je slyšet víc než dřív
Dřív jsem si říkala: Mám čas, budu to vážněji řešit později.
Teď už si to neříkám.
Je mi pětatřicet a děti bych chtěla. Opravdu chtěla. Ne „někdy“. Ne „až se to bude hodit“. Když vidím kočárek, necítím závist. Spíš smutek. Tichý. Klidný. Takový, co se schová a nejde vidět. Ale je tady a v nějakých obdobích mě dohání čím dál častěji.
„A co když nikdo nepřijde?“
Tuhle otázku si nepokládám každý den. Ale vrací se. Co když ten princ nepřijde?
Co když jsem čekala moc dlouho a všichni už jsou zadaní? Co když jsem si měla někoho „nechat“, i když to nebylo ono?
Pak si ale vzpomenu, jaké to bylo být ve vztahu, kde jsem byla víc sama než kdykoliv jindy. A vím, že bych to znovu nezvládla.
Nečekám na dokonalost
Nečekám na ideál. Nečekám na muže bez chyb.
Čekám na někoho, kdo se nebude bát zůstat. Kdo nebude utíkat před odpovědností. Kdo mi řekne: „Pojď to zkusit spolu.“
Možná čekám příliš. Možná akorát.
A mezitím žiju
Nezastavila jsem život. Chodím ven. Směju se. Cestuji. Mám dny, kdy je mi dobře. A dny, kdy ne. Nejsem nešťastná. Jen jsem sama. A to není totéž.
Tak ano. Pořád čekám. Ne proto, že bych byla naivní. Ale proto, že jsem se rozhodla, že si už nevezmu něco, co mě bude bolet jen proto, abych nebyla sama.
A jestli to znamená čekat déle?
Tak čekám.
