Článek
Když se nevěra „odpustí“, ale nezmizí
Katka si pamatuje ten den, kdy jí partner přiznal nevěru. Byla to rána, která jí vypnula svět na několik týdnů. Přesto se rozhodli zůstat spolu. Kvůli dětem, kvůli vzpomínkám, kvůli naději.
„Měla jsem pocit, že jsme to překonali,“ říká Katka. „Ale až teď chápu, že jenom zdánlivě.“
Bolest zmizela z jeho strany. Ne z její.
„Jsem s ním hlavně kvůli dětem“
Čím víc dní ubíhalo, tím víc si uvědomovala, že něco zásadního vyprchalo.
„Děti ho milují. A on je taky. Když jsme všichni spolu, je to vlastně hezký,“ vypráví Katka. „Ale jinak? To stojí za prd.“
Takhle otevřeně o tom ještě nikdy nemluvila.
„Mám pocit, že jsem s ním už jen kvůli rodině. Kdybychom děti neměli… nevím. Ale asi tuším.“
Muž, který jí začal lézt na nervy
Nevěra byla jeden bod zlomu.
Ale druhý?
Ten přichází pomalu. Každý den, v detailech.
„Všechno mu vadí. Je negativní, pořád si stěžuje,“ říká Katka. „A co mě dnes štve nejvíc? Že z mých kamarádů si pořád utahuje. Z těch nejbližších. A já si to nesmím dovolit. Kdybych udělala totéž, spustil by scénu.“
Když o tom mluví, zvláštně se pousměje — spíš unaveně než ironicky.
„Stydím se to přiznat, ale některé věci, které jsem dřív přecházela, už prostě nedávám. Možná to byly růžové brýle. A teď spadly.“
Příběhy, které zlomí trpělivost
Katce utkvěly dvě situace.
Možná obyčejné — ale pro ni symbolické.
„Vyplavili jsme koupelnu. A sousedy. Všechno jsem to vytřela, šla to řešit se sousedem, omlouvat se, řešit škodu. A on? Seděl na gauči. Nic.“
Druhý moment přišel o pár dní později.
„Děti vylily půl litru šťávy v kuchyni. Celý lepivý potok až k lednici. Kdo to uklízel? Já. Jako vždycky.“
Když to říká, nezní naštvaně.
Ani vyčerpaně. Odevzdaně.
„Začínám být unavená,“ přizná.
„Mluvila jsem s ním. Ale jako bych mluvila do polštáře.“
Katka se pokusila o rozhovor.
Upřímnost, otevření ran, všechno.
„Řekl jen, že moje pocity jsou poměrně závažný,“ vzdychne. „A tím to skončilo.“
Nemají kdy si povídat.
Děti. Práce. Rodiče. Kroužky.
Večery, kdy oba padnou únavou.
„Dřív jsme chodili ven. Na večeři, drink, procházku. To teď nejde,“ říká Katka. „Někdy mám pocit, že už nejsme partneři. Jen dva lidi, co vychovávají děti pod jednou střechou.“
A co teď? Katka neví.
„Nevím, co s tím,“ přiznává nakonec. „Nechci rozbít rodinu. Ale nechci žít život, ve kterém jsem sama i vedle někoho.“
A znovu se ozve ta tíživá, nepříjemná pravda, kterou v sobě nosila už dlouho:
„Mám pocit, že jsem s ním jen kvůli dětem… a sama sebe se ptám, jestli to takhle zvládnu.“
