Článek
Takhle to nikdy nebylo plánované. Prostě se to stalo. Zůstalo to na mně. A už to tak nějak jede samo.
Když byly děti malé a já byla na rodičovské, bylo přirozené, že jsem doma zařizovala všechno. Nákupy, doktory, školku, obědy, prádlo, kroužky, oslavy, dárky, komunikaci se školou. Říkala jsem si, že mám hodné děti a byla jsem na sebe pyšná, že když je večer, mám doma vše uspořádané a večeři na stole. Ráda jsem si osobě myslela, jak hezky vše stíhám. Manžel pracoval, já byla doma. Jenže děti vyrostly. Já se vrátila do práce. Ale ty starosti zůstaly.
Talentované děti a jejich zájmy
Dnes mám poloviční úvazek. Ne proto, že bych byla líná nebo neschopná. Ale proto, že někdo musí ve dvě odpoledne vyzvednout děti, odvézt je přes celé město a zase je večer dostat domů. Starší dcera dělá balet. Ne jen tak někde. Je v prestižním souboru, kam se nedostane každé dítě. Tréninky má několikrát týdně, někdy i o víkendech. Mladší je fotbalistka. Talentovaná, zapálená, nadšená.
Jsem na ně hrdá. Opravdu. Jenže někdo to musí celé držet pohromadě.
„Měla by sis to líp naplánovat,“ řekl mi nedávno manžel.
„Jak přesně?“ zeptala jsem se.
„Nevím. Ale takhle to prostě nejde,“ mávl rukou.
Do města je to několik kilometrů. Autobus jede jednou za hodinu a večer skoro vůbec. Dcery nemůžu pustit samotné. Nechci. Až budou starší, tak klidně, ale teď jsou na prvním stupni . Takže sedám do auta. Zase a znovu. Balet, fotbal, čekání na parkovišti, rychlá večeře, úkoly, sprcha, spát.
Manžel je nespokojený. Vadí mu, že mám jen půl úvazku. Vadí mu, že nevydělávám víc. Doma to taky není tak uspořádané jako dřív a jídlo vařím jen z té kategorie „vše v jednom hrnci a do 30 minut“. A jednou mi řekl větu, která se mi zaryla pod kůži:
„Víš… U nás v kanclu jsem jediný, jehož žena pracuje tak málo. Někdy se za tebe trochu stydím.“
Stydím se
Stydím se já. Každý den trochu víc. Když nestíhám. Když přijedu pozdě. Když je doma nepořádek. Když jsem unavená a nemám energii být milá. Když slyším, že bych „to prostě měla zařídit“. Jenže já už víc dávám. Jen to není vidět na výplatní pásce.
Zkoušela jsem mu to vysvětlit. Že nejde všechno stihnout. Že někdo musí být ten logistický manažer rodiny. Že kdybych měla plný úvazek, někdo jiný by musel převzít odpoledne, kroužky, vaření, domácnost.
„To jsou výmluvy,“ řekl. „Jiní to zvládají. Moje máma taky měla 2 děti a normální práci.“
Možná ano. Určitě to jiní zvládají jinak. Možná mají prarodiče za rohem. Možná mají peníze na chůvu. Možná nemají dvě talentované děti, které žijí sportem a uměním. Možná mají partnera, který se ptá: Jak ti můžu pomoct? Ne: Proč to děláš špatně?
Nejvíc mě bolí, že všechno, co dělám, je samozřejmost. Dokud to funguje. Dokud děti stíhají tréninky, mají svačiny, kostýmy, kopačky, vyprané dresy. Jakmile se něco zadrhne, je to moje chyba.
Někdy sedím večer v autě na parkovišti před tělocvičnou, koukám do tmy a říkám si, jestli jsem fakt tak neschopná, jak mi doma dávají najevo. A pak si vzpomenu, že bez mě by se to celé rozpadlo během týdne.
Nechci obdiv. Jen bych chtěla, aby někdo viděl, že to, co dělám, má hodnotu. Že to není špatné plánování, ale realita. A že někdy nejde dělat víc, protože už teď jedu na maximum.
