Článek
Manžel říká, že má na účtu rezervu. Ve skutečnosti má jen dluhy.
Když jsme se brali, věřila jsem, že máme mezi sebou všechno vyřešené. Přesně jsme si řekli, jak budeme fungovat s penězi: já budu mít svůj účet, on svůj a k tomu jeden společný na domácnost. Otevřené, jednoduché, férové. To já jsem se bála, aby mu nepřišly moje částky utracené za kosmetiku, nákupy s kamarádkami a kafíčka, které bych si mohla odpustit, přemrštěné. Chtěla jsem mít kousek svého soukromí.
Věřila jsem mu, protože jsem nic jiného neuměla.
Zjištění, které mi vyrazilo dech
Byl obyčejný večer. Seděli jsme u večeře, když se náhodou zmínil něco o tom, že „si musí pohlídat splátku“. Zpozorněla jsem.
„Jakou splátku?“ zeptala jsem se.
„Ale to nic není,“ mávl rukou. „Mám to pod kontrolou.“
Jenomže od té chvíle jsem cítila něco divného. Podezření. Intuici. Něco, co mi říkalo, že to není pravda. Nakonec jsem se ho zeptala napřímo. A po dlouhém mlčení ze sebe vypravil:
„No… nějaký dluh tam je.“
„Jak velký?“
Ticho. Tíha.
„Dost.“
Žádná rezerva. Žádné úspory. Nula.
Zjistila jsem, že všechnu tu dobu, co mi říkal, že „má na svém účtu rezervu“, že „má našetřeno“, že „má vše pod kontrolou“, byla jen slova.
Na jeho účtu nebylo nic.
Ani koruna stranou.
Jen dluhy, které přibývaly. Nezajímala jsem se o jeho peníze předtím podrobněji, protože jsem myslela, že je přece rozumný. Že myslí na své záliby, koníčky a radosti a zároveň myslí ni na budoucnost.
A ty řeči o tom, že „kdyby něco“, máme se o co opřít?
Lež.
Nebo možná iluze, které věřil i on sám.
Tvoje peníze, moje peníze… a jeho dluhy
Nejhorší na tom bylo, že o něčem nevěděl ani on sám.
„Ani nevím, za co to utrácím,“ řekl.
Nesnáším tu větu. Je to věta člověka, který nemá kontrolu.
Utrácel za blbosti. Za jídla z dovozu, za nepotřebnou elektroniku, za aplikace, za věci, které ani neuměl vysvětlit. Přitom mi doma neřekl ani slovo.
Já jsem také utrácela za věci, které nejsou tolik potřebné, zároveň ale mám na účtu i rezervu, kdyby náhodou… Nejen, že on nemá na účtu anoi korunu, ale šel ještě do mínusu.
Až teď vidím, že jsme byli dva — jen v mých představách.
Ve skutečnosti jsem na to byla sama.
Co když budu těhotná? Co když přijde dítě?
Tahle otázka mě začala pronásledovat.
„Dokážeš zabezpečit rodinu?“ zeptala jsem se ho.
Podíval se na mě, jako kdyby ho to vůbec nenapadlo.
„No… budu muset,“ řekl. Ale já nechci slyšet musím. Já potřebuju slyšet můžu.
Teď na něm nezávisím. Mám svou práci, vlastní účet, vlastní rezervu. Ale jednou bych mohla potřebovat, aby mě podržel. Při péči o dítě, při dlouhodobé nemoci, která si nevybírá… A já nevím, jestli to dokáže.
Sliby, které neuklidní
Řekl, že se změní, že to začne řešit. Že bude spořit a dá to do pořádku.
Ale upřímně?
Bojím se. Protože už jednou říkal, že vše pod kontrolou je. A nebyla to pravda. Teď přišla pokuta za špatné parkování, protože „zapomněl.“
Milovat, nebo chránit sebe?
Sedím večer v obýváku, on spí, já přemýšlím.
Miluju ho. Je to člověk, s nímž jsem si představovala rodinu, dům, budoucnost.
Ale zároveň cítím neklid, ztrátu důvěry.
A já si kladu otázku, která bolí:
Mám zůstat?
Nebo si chránit svůj klid, své peníze, svou budoucnost?
Nevím. Ale jedno vím jistě: Láska je krásná věc.
Jenže bez důvěry a společné odpovědnosti se nedá postavit život.
A já nechci žít s někým, kdo tvrdí, že má rezervu, když ve skutečnosti má jen dluhy…
a prázdné sliby.
