Článek
„Moje švagrová otěhotněla jen proto, aby byla první. Bolí to víc, než jsem čekala.“
Jmenuju se Karla, je mi 33 a s manželem Petrem se snažíme o miminko už třetím rokem. Hormonální léčba, vyšetření, neustálé naděje a pády. V rodině to vědí všichni — bohužel.
A právě to je na tom někdy to nejhorší.
Když se těhotenství stane soutěží
Moje švagrová Anna je úplně jiný typ než já. Všechno musí mít jako první, všechno musí být lepší, viditelnější, hlasitější. Celý život.
Když jsme jednou s Petrem u oběda mluvili o klinice, Anna protočila oči.
„No jo, vy dva. Z toho děláte vědu. Já otěhotním raz dva,“ prohlásila a zasmála se.
Ten smích mě tehdy bodl. Není naše vina, že nemáme štěstí. Ale nevěřila jsem, že to myslí vážně.
Zpráva, která mě rozložila
Byla sobota ráno, když mi Anna poslala SMS:
„Tak už je to tady! Čekáme miminko!“
Připadala jsem si, jako by se mi zastavilo srdce. Ještě víc bolelo, když přidala další větu:
„Aspoň bude vnouče v rodině dřív, než se dočkáte vy.“
Petr seděl vedle mě na gauči a jen potichu řekl:
„Tohle už je moc…“
Ten den jsem brečela snad desetkrát. Nebyla to jen bolest z toho, že ona může a já ne. Byla to bolest ze zlomyslnosti. Z toho, že to opravdu udělala jen proto, aby byla „první“. Ona sama se s manželem přitom o dítě ani nesnažila — ještě před pár měsíci říkala, že děti nechce. Chápu, že se to mohlo změnit, ale… vážně? Takhle rychle?
Rodina, která „nechce být na jedné straně“
Za pár dní jsme šli k rodičům. Všichni se smáli, gratulovali, objímali ji.
Já jen seděla a snažila se nedívat do talíře.
Pak si ke mně přisedla tchyně.
„Karlo, prosím tě… nebuď z toho smutná. Každý má svůj čas,“ řekla.
A pak dodala větu, kterou dodnes slyším v uších:
„A nemysli si… Anička to určitě neudělala naschvál. Prostě jim to vyšlo.“
Jenže já vím své. Slyšela jsem ji. Viděla jsem její pohled, její potřebu vyhrát.
Rozhovor, který jsem musela udělat
O pár týdnů později jsme se viděly samy. „Proč jsi mi to udělala?“ zeptala jsem se tiše.
Anna se na mě podívala — bez stopy lítosti.
„Karlo, promiň, ale nemůžu si přece odpírat vlastní život jen proto, že ti to nejde. A navíc… máma si miminko přála už dlouho.“
„Takže jsi otěhotněla, abys udělala radost mámě?“
„Aby měla první vnouče,“ pokrčila rameny. Byla to pro ni jen hra. Pro mě celý svět.
Co zůstalo po té bolesti
Dnes je Anna v šestém měsíci. Bříško jí roste a všichni se těší. A já…?
Stále chodíme na kliniku. Stále doufáme. Ale srdce už není tak lehké jako dřív.
Naučila jsem se jednu věc — závist a zloba v rodině dokážou zničit vztahy mnohem rychleji než jakýkoli problém s početím.
Ale také vím, že já nechci být jako ona.
A že až jednou svoje miminko budu držet v náručí, nebudu jeho život stavět na tom, kdo „vyhrál“.
