Článek
Od dětství vedle sebe. Ale ne stejně
Závist je nepříjemné slovo. Dlouho jsem si odmítal přiznat, že se mě týká. Říkal jsem si, že jsem s tím srovnaný, že každý jsme jiný, že na tom přece nezáleží. Jenže když se na to podívám poctivě, ten pocit tu byl odjakživa.
Už jako děti jsme s bratrem nebyli stejní. Michal byl ten viditelný. Hrál fotbal, jezdil na turnaje, vyhrával poháry a lidi o něm mluvili. Trenéři ho chválili, rodiče byli hrdí, sousedi se ptali, jak se mu daří. Všude byl slyšet smích, potlesk a věty typu: „Ten kluk to někam dotáhne.“
Já byl ten druhý. Ne horší, jen tišší. Četl jsem, kreslil, seděl jsem hodiny u stolu a něco si zapisoval. Nikdy jsem moc nezlobil, nikdy jsem neměl velké problémy. A možná právě proto jsem byl skoro neviditelný.
Nikdo mi neříkal, že jsem špatný. Jen se o mně tolik nemluvilo.
Tenhle pocit se se mnou táhne celý život.
„Já jsem učitel“
Dnes je mi čtyřicet a pracuju jako učitel na základní škole v problematické lokalitě. Když to někomu řeknu, většinou následuje krátké „aha“ a změna tématu. Jako by to byla informace, se kterou už se nedá dál pracovat.
Můj bratr Michal je úspěšný podnikatel. Má firmu, peníze, čas. Létá na dovolené, kupuje drahá auta, lidi ho obdivují. Když se řekne jeho jméno, všichni vědí, o koho jde.
Když se řekne to moje, většinou se nikdo neptá dál.
Práce, která není vidět
Každý den vstupuju do třídy plné dětí, které si nesou víc problémů, než by měly. Některé nemají doma klid, jiné podporu, další ani základní jistoty. Snažím se je učit nejen matematiku a češtinu, ale i to, že má smysl se snažit, i když to nikdo netleská.
Je to vyčerpávající práce. Psychicky i lidsky. A není za ni velký plat, ani uznání. Nikdo nepíše články o tom, že jsem zůstal po škole s klukem, kterému doma nikdo nepomůže. Nikdo nefotí chvíle, kdy se dítě poprvé přestane bát mluvit před třídou.
A přesto vím, že to, co dělám, má smysl.
Rodinné oslavy a ticho
Na rodinných oslavách se řeší hlavně Michal. Jak se mu daří, kam pojede, co nového rozjíždí. Já sedím u stolu, poslouchám a občas odpovím na otázku, jaké mám prázdniny.
„Ty máš vlastně pořád volno, že?“ zazní někdy. Usměju se. Nemám chuť vysvětlovat, že to tak není.
Nezlobím se. Spíš mě to unavuje.
Smíření, ne porážka
Ano, někdy závidím. Ne peníze samotné, ale ten obdiv, ten pocit, že něčí práce je vidět. Zároveň ale vím, že bych svůj život neměnil. Mám rád to, co dělám. I když to svět podceňuje.
Vždycky si třeba vzpomenu na kluka, který mi jednou řekl:
„Pane učiteli, vy jste první, kdo mi řekl, že nejsem blbej.“
Na holku, která mi po roce napsala:
„Díky, že jste to se mnou nevzdal.“
Tyhle věci se nedají vystavit na Instagram. Nedají se přepočítat na peníze. A možná právě proto nemají v očích ostatních takovou váhu.
Možná jsem ten bratr, o kterém se nemluví. Ten, kdo nemá meetingy v zahraničí ani drahé dovolené. Ale každý den vidím, že moje práce má dopad. Tichý, nenápadný, ale skutečný.
A to mi – většinu dní – stačí.
