Článek
Celý den jím rozumně. Nepočítám kalorie, neodvažuju si porce, ale snažím se nad jídlem prostě přemýšlet. Ráno nějaké pečivo s pomazánkou nebo koláč, přes den normální jídlo. Vždy ke svačině zeleninu nebo ovoce. Říkám si, že to vlastně zvládám dobře.
Jenže pak přijdu večer domů. Sama. Ticho. Manžel je kamioňák, tak je často pryč.
„Dej si čaj a lehkou večeři,“ říkám si v hlavě.
„Jo… jenom něco malého sladkého k tomu,“ odpovídá mi jiný hlas.
Otevřu skříňku. Nachos. A sýrový dip. „Tohle fakt nepotřebuješ,“ snažím se ještě naposledy. „Ale celý den jsi byla hodná,“ ozve se ten druhý hlas. „Zasloužíš si to.“
Sedím na gauči a ani nevím jak, pytlík je prázdný. Dip taky. Je jedenáct večer.
„Tak teď už je to jedno,“ proběhne mi hlavou. „Stejně už jsem to zkazila.“
Vytáhnu čokoládu. Tu velkou. „Jen pár čtverečků, abych zajedla tu slanost. Ale když už jsi ji otevřela…“
Když je manžel doma, tohle se neděje. Máme program. Jdeme na procházku, něco spolu vaříme, jdeme do kina nebo sedíme u stolu a společně večeříme.
„Tohle bys před ním nesnědla,“ říkám si často. A je to pravda. Styděla bych se.
Ale když jsem sama… Nikdo se nedívá. Nikdo nic nekomentuje. Jen já, ticho a jídlo. Nedá se ani říct, že bych si to jídlo užívala a vychutnávala. Prostě to jen zpucuju a nezastavím se, dokud to není ve mně.
Vždycky, když se pak postavím na váhu, si říkám, jak jsem tohle mohla dopustit. Ty hory chipsů, čokolády, bonbonu nebo sladkých limonád. Nejen, že je to nezdravé, ale i drahé a zbytečné.
Často čtu, že si to prostě tedy nemám kupovat. Jenže si to vždycky koupím. Nedokážu to ovládat. Nemám odpověď. Jen pocit selhání a stále přibývající číslo na váze.
