Článek
Rozchod s přítelem
Je pár dní před Vánoci a já mám pocit, že jsem něco pokazila, i když vlastně nevím co přesně. S Honzou jsme se rozešli. Ne ve zlém.
„Už to není ono,“ řekl tehdy. Nemůžu říct, že mě to překvapilo.. Už to dávno nebylo ono, jen prostě byli jsme na sebe zvyklí.. Vyhovovali jsme si.
Byli jsme unavení. Každý trochu jinde. Nehádali jsme se, jen jsme se postupně přestali potkávat. Řekli jsme si, že nemá smysl to dál tahat.
Jenže pak přišly Vánoce.
Rodiče ho mají rádi. Hodně rádi. Vlastně možná víc, než jsem si kdy připouštěla. Vždycky mi říkali: „Buď ráda, že ho máš.“ a „Takový chlap se jen tak nenajde.“
A já jsem odpovídala: „Já vím.“ Protože jsem to chtěla slyšet. Protože to znělo jako něco, co bych si měla udržet. Co na to jiného říct, že?
Vánoční tradice
Na Štědrý den jsme měli jít k mým rodičům na večeři. Vždycky jsme chodili spolu. Nikdy jsme to neřešili, bylo to dané. Další den pak k jeho rodičům.
Teď sedím doma a přemýšlím, co doma řeknu. Vidím ten okamžik úplně jasně. Máma se zeptá:
„Tak kdy přijdete?“
A já budu muset říct: „Já přijdu sama.“
Nevím, co by řekli. Možná jen:
Bojím se výčitek, bojím se řečí o přebírání, o tom, že jsem hloupá a nevím, o co přicházím a že jsem si měla vážit toho, co mám.
Nejhorší je, že mě napadla myšlenka, za kterou se trochu stydím. Zavolat Honzovi a říct:
„Prosím tě… nešel bys se mnou k rodičům na večeři? Jen letos.“
Představuju si, jak by se na chvíli odmlčel. Možná by řekl: „A k čemu by to bylo?“
A já bych neuměla odpovědět jinak než: „Abych to nemusela vysvětlovat.“
Nevím, jestli je to fér. Sedět u stolu, usmívat se, poslouchat tátu, jak říká: „Jsme rádi, že vás tu máme oba,“ a přitom vědět, že to už není pravda.
Zároveň si ale neumím představit, že přijdu sama a řeknu: „Už spolu nejsme.“
Jako bych tím nahlas přiznala, že jsem o něco přišla. Nebo že jsem to vzdala.
Chybí mi jako člověk, ne jako partner
Honza mi pořád chybí. Ne tak, že bych ho chtěla zpátky. Spíš jako zvyk. Jako někdo, kdo se mnou vždycky na tyhle chvíle byl. Jako ochrana před otázkami, na které zatím nemám odpovědi.
Nevím, co udělám. Jestli rodičům řeknu pravdu hned, nebo až po Vánocích s tím, že je Honza nemocný a nemůže tedy přijít? Jestli Honzovi zavolám, nebo ten telefon zase položím.
Jen vím, že letos už nepůjde říct:
„Všechno je v pořádku.“ Protože není. A není to moje vina.
