Článek
Bylo mi skoro čtyřicet, když jsem začala jezdit s kočárkem. Po těch letech čekání je to pořád takový zvláštní pocit, ale hezký. Malý je zdravý, všechno zatím dobré… jen jsem nečekala, jak moc mi bude chybět někdo na stejné vlně.
Moje kamarádky mají děti už větší. Když se bavíme, často si uvědomím, že řeší úplně jiné věci než já.
Tak jsem napsala jedné známé, kterou jsem viděla na Facebooku s kočárkem.
„Ahoj, nechceš někdy vyrazit na procházku?“ napsala jsem.
„Ahoj, klidně, ráda,“ odepsala. „Kdy se ti to hodí?“
Domluvily jsme se hned na další den.
Sešly jsme se v parku. Chvíli jsme šly vedle sebe a povídaly si — kolik je malému, jak spí, takové ty běžné věci. Bylo to příjemné, měla jsem pocit, že přesně tohle jsem potřebovala.
Pak se najednou zastavila.
„Já si na chvilku sednu, jo? Musím nakojit,“ řekla.
„Jasně,“ kývla jsem a trochu poodstoupila.
Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, ale pak mi něco nesedělo. Podívala jsem se blíž — a v tu chvíli mi došlo, že v kočárku není miminko.
Byla to panenka.
Zůstala jsem stát. Ona ji mezitím vzala do náruče úplně samozřejmě, hladila ji, mluvila na ni.
„No tak, už bude dobře,“ říkala jí tiše.
Nevěděla jsem, co dělat. Nakonec jsem jen přišla blíž, jako by se nic nedělo.
Podívala se na mě a usmála se: „Hned půjdeme dál.“
„Jo… v pohodě,“ odpověděla jsem, i když jsem v pohodě vůbec nebyla.
Za chvíli jsme pokračovaly. Chvíli jsme šly mlčky, pak jen tak poznamenala:
„Jsem ráda, že mám s kým jít ven. Doma je to hrozně dlouhé.“
„To chápu,“ řekla jsem.
A v tu chvíli mi jí bylo spíš líto než cokoli jiného.
Když jsme se loučily, zeptala se: „Tak zase někdy?“
Chvíli jsem váhala. „Jo… ozvu se,“ řekla jsem nakonec.
A doteď nevím, co vlastně udělám.
