Článek
Když jsme se s Marcelou rozváděli, bylo mi padesát. Říkalo se, že jsme si „jen přestali rozumět“, ale pravda byla prostší — roky jsme žili vedle sebe, ne spolu. A když děti odešly z domu, zůstalo mezi námi jen ticho. Rozvod proběhl klidně, možná až moc. Jako by nikdo z nás už neměl sílu bojovat ani o vztah, ani proti němu.
Od té doby žiju sám.
Až do chvíle, kdy se na prahu objevila Markéta — bývalá partnerka mého syna Davida. V náručí držela mého vnuka. David kdovíkde, zanechal po sobě dluhy, chaos a dvě zlomená srdce.
„Já už nevím, kam jít,“ řekla tehdy.
A mně se v hrudi sevřelo cosi, co jsem dlouho necítil.
Přijali jsme ji. Nejprve na pár dní… pak na neurčito.
Když se do všeho vložila Marcela
„Takže ses rozhodl hrát si na hrdinu?“ řekla mi jednou u kávy moje bývalá žena.
„Nebude to trapné? Starej chlap a mladá mamina po tvém synovi? To si o sobě vážně myslíš tak málo?“
Zamrazilo mě. Ne proto, že by měla pravdu — ale protože její hlas říkal přesně to, čeho jsem se bál i já.
Že to celé je nevhodné a že selhávám jako otec, že to jednou ublíží mně, jí… i tomu malému.
Marcela přitom neměla zlý úmysl. Byla jen příliš upřímná, možná trochu zatrpklá. Věděla, kde to bolí.
A já jsem si teď v sobě nosil její slova jako kameny.
„Tati?“
A pak to přišlo.
Malý se ke mně rozběhl s autíčkem v ruce a povídá:
„Tati, koukej!“
Zůstal jsem stát jako přimražený.
Markéta zbledla. „On… poslední dobou… nějak si to spojuje, víš. Jsi tu pořád. Jsi jedinej, kdo mu dává pocit… jistoty.“
A já věděl, že mě to zasáhlo víc, než by mělo.
Markéta
Byla ke mně vždycky milá, ale teď jako by mezi námi něco tichého viselo. Něco nevyřčeného. Smála se mým starým vtipům, dávala mi ruku na rameno, když procházela kolem.
A večer… večer jsme spolu seděli dlouho, i když jsme neměli o čem mluvit.
Jen ticho. A blízkost. A pak mi v hlavě někdy zazněl hlas Marcely:
„Nedělej ze sebe hlupáka.“
Možná proto jsem to tak řešil a hledal hranici, která se mezitím dávno rozmazala.
Kde je pravda?
Jsem děda malému klukovi, který neví, kde je jeho skutečný otec.
Jsem muž, který se bojí udělat krok, protože nechce ublížit dvakrát.
Jsem člověk, který po letech samoty cítí něco, co už považoval za dávno mrtvé.
A nejděsivější ze všeho?
Možná že si Markétu opravdu nechci pustit od sebe.
Možná že se bojím právě proto, že ji mám rád.
A možná že poprvé v životě musím udělat rozhodnutí, které není ani správné, ani špatné — jen lidské.
