Hlavní obsah
Názory a úvahy

Češi v restauraci: národ, který chce být obsloužen jako král a ušetřit k tomu

Foto: Pixabay

Dává se dýško, nebo ne? Má se čekat, nebo má obsluha poznat, že už chceme platit? Chování Čechů v restauracích považujeme za normální. V zahraničí ale často vyvolává rozpaky – nebo smích.

Článek

Když si Čech sedne ke stolu

Česká restaurace je zvláštní bojiště. Ne mezi hosty a personálem, ale mezi představami, očekáváními a tichými pravidly, o kterých se nahlas nemluví. Každý ví, jak by to mělo fungovat – a přesto to skoro nikdy nefunguje stejně. Zatímco v některých zemích je restaurace zážitek a v jiných rychlá nutnost, u nás je to často test trpělivosti, peněženky a ega. A hlavně: test toho, kdo komu vlastně slouží.

Pohled hosta: „Platím, tak si zasloužím“

Český host má jasno. Když už jde do restaurace, očekává: rychlou obsluhu, plné porce, rozumné ceny a ideálně úsměv zdarma. Jenže zároveň nechce, aby byl obsluhou „otravován“. Číšník nemá chodit moc často, ale zároveň má telepaticky poznat, že už host chce další pivo, účet nebo odejít. Když se to nepovede, vzniká klasická česká pasivní agrese: žádné upozornění, žádná otázka – jen tiché rozčilování a následná stížnost kamarádům, rodině a na internet.

Pohled obsluhy: „Nejsme sluhové“

Z druhé strany barikády stojí číšníci a servírky. Lidi, kteří často pracují za nízký základ, ve stresu a pod tlakem hostů, kteří: lusknou prsty, mluví od stolu přes celou místnost, nebo se tváří uraženě, když se jich někdo zeptá, jestli je všechno v pořádku. V zahraničí je běžné, že host dává jasně najevo, co chce. U nás se to někdy bere jako drzost. A tak obsluha váhá – má být iniciativní, nebo „neotravovat“?

Foto: Pixabay

Dýško: dobrovolné, ale vlastně povinné

Jedno z největších českých tabu. Oficiálně dobrovolné. Neoficiálně morální test charakteru. Nedat dýško = jsi lakomý. Dát malé dýško = jsi lakomý. Zaokrouhlit málo = „to si mohl nechat“. Češi často říkají, že dýška „nejsou jejich problém“. Zároveň ale očekávají servis jako v zemích, kde jsou dýška hlavní částí příjmu. Tenhle rozpor je pro cizince nepochopitelný – a pro obsluhu vyčerpávající.

Zahraniční pohled: „Proč se na sebe zlobí?“

Cizinci si v Česku často všímají jedné věci: napětí. Hosté jsou opatrní, obsluha rezervovaná, úsměvy šetřené. V Itálii se smějí, ve Španělsku gestikulují, v USA jsou až přehnaně milí. U nás se jede minimalistický realismus. Ne že by Češi byli neslušní. Spíš jsou zdrženliví, podezřívaví a pořád trochu ve střehu, aby náhodou nebyli „oškubáni“.

Foto: Pixabay

A možná jsme jen… Češi

Možná nejde o špatné chování. Možná jen o kulturní zvyk. Jsme národ, který nerad vyčnívá, nerad se dožaduje a nerad dává najevo emoce na veřejnosti. V restauraci se to ale potkává s očekáváním služby. A vzniká tichý konflikt, kde se obě strany snaží „nepřehnat to“ – a výsledek je často rozpačitý. Česká restaurace tak není jen o jídle. Je to malý sociální experiment, kde se potkává historie, peníze, hrdost i únava. A možná bychom se nemuseli měnit. Možná by stačilo si občas říct nahlas, co chceme – a přestat čekat, že to ten druhý pozná sám. Protože největší český zvyk v restauracích není šetření. Je to mlčení a vnitřní hodnocení všech okolo.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz