Článek
V české kultuře existuje jen málo věcí, které jsou tak hluboce zakořeněné jako nedělní oběd v podobě svíčkové na smetaně. Je to jídlo, které nás provází od dětství, zdobí svatební tabule a je lakmusovým papírkem schopností každé kuchařky či kuchaře. Ale právě v této zdánlivé jednotě se skrývá největší jablko sváru české společnosti.
Jakmile se totiž začnete bavit o tom, jak má vypadat ta pravá, originální a jediná správná svíčková, narazíte na zeď. Lidé, kteří se jinak shodnou na politice, sportu i výchově dětí, jsou schopni se do krve pohádat kvůli barvě omáčky nebo přítomnosti citronu na talíři.
Anketa
Prvním velkým tématem, které rozděluje národ na dva nesmiřitelné tábory, je samotný základ omáčky. Zatímco jedna skupina přísahá na to, že zelenina se musí po upečení rozmixovat úplně dohladka, ta druhá tvrdí, že správná hospodyně musí zeleninu pasírovat přes síto. Podle zastánců pasírování je mixování moderní lenost, která ničí texturu a vhání do omáčky příliš mnoho vzduchu, což mění její barvu i chuť.
Naopak příznivci mixérů namítají, že v jednadvacátém století je zbytečné se trápit s cedníkem, když technika odvede stejnou práci za zlomek času. Tento spor o technologii přípravy je však jen slabým odvarem toho, co přichází ve chvíli, kdy dojde na finální dochucování.
Tady se láme chleba, nebo spíše knedlík. Na jedné straně stojí tradicionalisté, kteří vyžadují klasický terčík. Tedy plátek citronu, na něm kopeček šlehačky a na vrcholu lžička brusinek. Pro ně je tato kombinace kyselého, sladkého a tučného naprosto nezbytným završením celého pokrmu. Bez terčíku pro ně svíčková není svíčkovou, ale jen masem s omáčkou.
Proti nim však stojí tábor odpůrců, kteří považují šlehačku na omáčce za zbytečnou extravaganci nebo dokonce za urážku samotné smetany, která už v omáčce je. Argumentují tím, že citron omáčku zbytečně ochlazuje a brusinky přebíjejí jemnou chuť kořenové zeleniny. Tato skupina preferuje čistou chuť, kde dominuje maso a kvalitní smetanový základ bez jakýchkoli přízdob, které podle nich patří spíše do cukrárny než na hlavní chod.
Dalším bodem sváru je otázka octa a cukru. Poměr těchto dvou surovin je totiž v každé rodině střeženým tajemstvím, které se předává z generace na generaci. Existuje skupina lidí, která vyžaduje omáčku výrazně nakyslou, kde ocet hraje prim a dává jídlu říz. Tato skupina často opovrhuje těmi, kteří svíčkovou sladí až do podoby dezertu. Sladká verze svíčkové je však v českých domácnostech nesmírně populární, zejména u dětí a těch, kteří vyrostli na receptech ze školních jídelen. Najít ten správný balanc je umění, kterému se člověk učí celý život, a přesto se nikdy nezavděčí všem. Co je pro jednoho dokonale vyvážená chuť, je pro druhého buď mdlé, nebo příliš agresivní.
Nesmíme zapomenout ani na přílohu. Ačkoliv se zdá, že houskový knedlík je jedinou logickou volbou, i zde najdeme třecí plochy. Karlovarský knedlík, který je považován za vznešenější variantu, budí u mnohých nadšení pro svou mozaikovou strukturu a bylinkovou vůni. Konzervativní strávníci ho však často odmítají s tím, že ke svíčkové prostě nepatří a že jedině klasický kynutý houskový knedlík je tím pravým.
A pak jsou tu tací, kteří k svíčkové vyžadují těstoviny nebo dokonce rýži, což je pro většinu populace naprosté kacířství, které v diskusích na internetu vyvolává okamžité bouře a volání po vyhoštění z gastronomické obce.
Debaty o svíčkové se nevedou jen u rodinných stolů, ale i v odborných kruzích. Historické prameny, jako je slavná kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigové, nám sice dávají určité vodítko, ale ani ona není absolutní autoritou pro každého. Její recepty byly poplatné době a dostupnosti surovin v devatenáctém století.
Dnes máme přístup k nejlepšímu hovězímu masu, bio zelenině a kvalitní vysokoprocentní smetaně, což nám dává prostor pro nekonečné variace. Přesto, nebo možná právě proto, se o svíčkové budeme hádat dál. Je to totiž jídlo, které v sobě nese emoce a vzpomínky na dětství. Každý má tu svou nejlepší svíčkovou spojenou s babičkou nebo maminkou a jakákoliv odchylka od tohoto ideálu je vnímána jako útok na osobní historii.
Je fascinující sledovat, jak se pod příspěvky o receptu na svíčkovou na sociálních sítích množí tisíce komentářů během několika hodin. Lidé jsou schopni se urážet, zpochybňovat inteligenci druhých a vystupovat ze skupin jen proto, že někdo jiný do omáčky přidává hořčici nebo perník na zahuštění. Tato nesmiřitelnost je unikátní. U jiných jídel, jako je guláš nebo řízek, panuje mnohem větší tolerance k různým verzím přípravy. Svíčková je ale nedotknutelná. Je to náš národní poklad a každý se cítí být jeho oprávněným strážcem.
Nakonec je ale možná právě tato různorodost tím, co dělá českou kuchyni živou. Kdyby existoval jen jeden jediný schválený recept, o čem bychom si u toho piva vlastně povídali? Svíčková nás rozděluje, ale zároveň nás nutí se o jídle bavit, přemýšlet nad ním a hledat ty nejlepší suroviny. Ať už patříte do tábora pasírovačů se šlehačkou, nebo mixovačů bez citronu, jedno nás spojuje všechny. Ten pocit uspokojení, když před vás někdo postaví talíř s voňavou omáčkou a měkkým masem, které se rozpadá na jazyku. V tu chvíli jdou všechny hádky stranou, alespoň do té doby, než někdo u stolu nepronese, že ta minulá svíčková byla přece jen o trochu lepší.
Cítíte to stejně, nebo máte svůj vlastní tajný trik, přes který nejede vlak? Patří podle vás brusinky přímo do omáčky, nebo mají zůstat na citronu? Napište mi do komentářů, jaká je ta vaše jediná správná verze, a pojďme se podívat, který tábor má v Česku navrch!
Článek je z cyklu České války. V něm budeme řesit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?
