Článek
Existují lidé, kteří dárky milují. Rádi je vybírají, balí, plánují. Každá příležitost je pro ně šancí potěšit. A pak jsou tu ti druzí. Ti, kteří při slově „narozeniny“ či „Vánoce“ cítí mírné sevření žaludku. Ne proto, že by neměli rádi oslavy či oslavence, ale protože netuší, co koupit. A hlavně proč. V českém prostředí má dárek zvláštní váhu. Je to důkaz, že nám na druhém záleží. Čím dražší nebo promyšlenější, tím lépe. Nedat dárek znamená riskovat tiché odsouzení. Dát špatný dárek možná ještě horší. Vzniká tak zvláštní ekonomika reciprocity. Dostaneš – musíš dát. Pamatuješ si, kolik dal on, abys náhodou nedal míň. Dárky se mění v účetnictví vztahů. Radost je vedlejší produkt, nikoli cíl. Největší absurdita přichází u lidí, kteří si mohou koupit cokoliv. Přesto se od nich očekává, že budou překvapeni. A ideálně dojatí. A když nejsou, je to skoro osobní urážka.
Možná by stálo za to si přiznat, že ne každý dárek je nutný. Že někdy stačí přítomnost, zpráva, nebo vůbec nic. Ale to by znamenalo vzdát se rituálu, na kterém stojí část naší společenské soudržnosti. I když nás občas víc stresuje než těší. Existují dva druhy dárků. Ty, které dáváme, protože chceme. A ty, které dáváme, protože bychom si jinak připadali jako špatní lidé. Právě druhá kategorie tvoří páteř moderní dárkové kultury – nenápadného, ale vytrvalého společenského tlaku, který se tváří jako tradice, slušnost a „normálnost“. Dárky z povinnosti jsou zvláštní fenomén. Nikdo je nemá rád, ale všichni se jich účastní. Jsou jako firemní teambuildingy, povinné small talky v čekárně nebo otázka „tak co, kdy budete mít děti?“. Nikdo si je neobjednal, ale nějak se staly součástí hry.
Když radost není pointa
Původní myšlenka dárku je jednoduchá a vlastně hezká: chci ti udělat radost. Viděl jsem něco, co mi tě připomnělo. Vím, co máš rád. Záleží mi na tobě. Jenže povinný dárek nemá s radostí mnoho společného. Jeho skutečným smyslem není potěšit obdarovaného, ale uklidnit dárce. Splnil jsem, co se ode mě čekalo. Můžu si odškrtnout kolonku „slušný člověk“. Typickým příkladem jsou Vánoce. Svátky klidu a míru, které se už někdy v listopadu promění v logistickou operaci připomínající menší vojenské cvičení. Ne proto, že bychom chtěli obdarovat své blízké, ale protože „se to tak dělá“. Protože „by se to hodilo“. Protože „co by si pomysleli“.
Společenské vydírání v dárkovém papíru
Povinné dárky fungují na jednoduchém principu: když nedáš, jsi divný. Necitlivý. Lakomý. Asocial. A to je silná motivace. Nechceme vyčnívat. Nechceme být ti, o kterých se šeptá: „On jí k narozeninám nic nekoupil.“ Nezáleží na tom, že jsme si celý rok pomáhali, volali si, byli si oporou. Dárek je hmatatelný důkaz, že vztah existuje. Bez něj je to podezřelé. A tak kupujeme lahve vína lidem, o kterých nevíme, jestli pijí. Svíčky těm, kteří mají doma už patnáct svíček a zapálili naposledy jednu v roce 2013. Dárkové sady „něčeho“ lidem, které vlastně moc neznáme, ale jednou ročně si připomeneme, že bychom měli.
Ekonomika trapnosti
Celý tento systém udržuje v chodu zvláštní ekonomika trapnosti. Dávám ti dárek, protože ty jsi dal dárek mně. Ne proto, že bych chtěl, ale protože teď už musím. Hodnota se přibližně srovnává, aby nikdo neměl pocit, že „dal víc“. Vztahy se mění v účetnictví, jen místo faktur kolují dárkové tašky. Největší absurdita? Většina lidí by se bez těchto dárků obešla. Často by byli dokonce raději. Kolik věcí doma máme jen proto, že „to byl dárek, tak se to nevyhodí“? Kolik předmětů existuje čistě jako památník společenské povinnosti?
Co kdybychom si to přiznali?
Možná by stálo za to položit si nepohodlnou otázku: dělají nás povinné dárky lepšími lidmi? Nebo jen udržují iluzi vztahů, které by bez nich možná potřebovaly víc práce, víc pozornosti a víc opravdového zájmu. Nejde o to dárky zrušit. Jde o to je odlehčit od povinnosti. Vrátit jim smysl. Dát si svolení někdy nedat nic – a místo toho zavolat, napsat, přijít. Říct: „Myslel jsem na tebe.“ Bez účtenky, bez mašle, bez tlaku.
Malá vzpoura
Odmítnout povinný dárek je dnes vlastně drobný akt rebelie. Tichý odpor proti představě, že vztahy se měří cenovkou a kalendářem. Není to snadné. Vyžaduje to vysvětlování, občas i odvahu snést lehké zklamání na druhé straně. Ale možná právě tím dáváme něco cennějšího než další svíčku. Upřímnost. Autenticitu. A hlavně vztah, který nestojí na tom, že „se to tak dělá“, ale na tom, že se skutečně chceme.
A to je dárek, který se do žádného balicího papíru nevejde.
