Článek
Když se potkají dva světy
Ve vagónu ale seděla jiná parta s botami od Adidas a tričkem The North Face, načesaní, navonění a hlavně s pohrdavými úškleby nad tou „chudinou“ v divných kabátech, botách i kalhotách.
Přišlo mi to vlastně docela úsměvné. Nikoho z nich by totiž nejspíš nenapadlo, že to, co mají na sobě naši kamarádi, je často mnohem dražší než jejich značkové oblečení. Na zádech originální usárnu, která rozhodně není levná záležitost, nebo ručně šité „tele“, které už vůbec nepatří mezi levné věci. Spacáky třeba od Rakoncaje, na nohách kvalitní boty značky například Meindl. Vojenské originální kabáty, košile i kalhoty. A když k tomu přidáš ešusy, lžíce, žracáky a další výbavu, snadno zjistíš, že v tom „otrhaném“ vzhledu je schovaných opravdu hodně tisíc.
Svoboda, která se nedá koupit
Jenže o penězích to nikdy nebylo. Kdo nezažil trampský svět na vlastní kůži, ten ho jen těžko pochopí. Já sama jsem se k němu dostala poměrně pozdě, ale o to víc jsem za něj vděčná. Nepotrpím si na originály ani na dokonalý styl, ale tuhle partu lidí prostě miluju.
V trampském světě je totiž úplně jedno, kdo jsi v tom civilním. Jakmile sundáš „civil“, jako bys odložil i všechny svoje škatulky, starosti a někdy i horší vlastnosti. Trampové se jdou prostě bavit. A takovou legraci a nadsázku člověk jinde jen tak nezažije. Někdy jsme jako malé děti, a právě to je na tom krásné. Někdo vymyslí Mléčnej vandr, jiný Tvarůžkyjádu, další Bůčkyjádu, Kuličkyjádu nebo trampský fotbálek. Pořád se něco děje, pořád je důvod se smát.
Les není odpadkový koš
O trampech si lidé myslí ledacos. Často ale úplně vedle. Ve skutečnosti jsou to právě oni, kdo po sobě v lese nenechávají nepořádek. Ať je jakákoliv akce, vždycky se všechno uklidí. Nikde nejsou „holčičí“ papírky, či něco horšího. A často ještě navíc posbírají odpadky, které tam nechal někdo jiný.
Není to žádná póza ani vznešená myšlenka. Je to prostá logika. Vědí, že se na to místo vrátí. Chtějí ho mít takové, jaké ho mají rádi. Čisté. Proto po trampské akci nezůstávají odpadky, ani ty nejmenší. Všechno se uklidí, zahrabe, zahladí.
Stejně tak tramp neřeže do stromů, neláme živé větve. Oheň rozdělá jen tam, kde nehrozí nebezpečí, a než odejde, pečlivě ho uhasí, srovná a uhladí. A často doprostřed položí malou větvičku, tichý vzkaz, že místo bylo opuštěno s respektem.
Nejsou svatí, ale mají své hodnoty
Nechci z trampů dělat svatoušky. Rádi si dají pivo nebo něco ostřejšího, někdy jsou hluční a veselí víc, než by se někomu líbilo. Ale milují les, oheň, vodu a hlavně své kamarády. A to je na nich to podstatné.
Přezdívky, které si člověk nevybírá
Jedním z nejhezčích a zároveň nejvtipnějších prvků trampingu jsou přezdívky. Často to dojde tak daleko, že skutečná jména vlastně ani neznáme. Jednou jsme byli na pár dní na vodě, část party jela napřed, a paní se mě ptala, kdo přijde pro zbytek lodiček. A já úplně samozřejmě odpověděla: „Pinďa.“ Až zpětně mi došlo, že vůbec netuším, jak se ten kluk jmenuje doopravdy.
Přezdívky totiž v trampském světě vznikají různě. Někdy si je člověk vybere sám, jindy mu je přisoudí ostatní, často na základě nějaké situace, hlášky nebo úplného omylu. A co je na tom nejzajímavější, ne vždycky se mu ta přezdívka líbí. Jenže jakmile jednou vznikne, většinou už mu ji nikdo neodpáře.
Třeba jeden nejmenovaný tramp si chtěl říkat Hobitek. Jenže můj manžel to špatně slyšel a udělal z něj Dobytek. A tím to bylo vyřešené. Od té doby mu nikdo neřekne jinak. A přesně to je na tom vlastně krásné. V tomhle světě si člověk svoje jméno nenese sám, ale dostane ho od ostatních. A někdy i s pořádnou dávkou humoru.
Odkud se vlastně trampové vzali
Tramping jako takový vznikl v Československu krátce po První světové válce, zhruba na začátku 20. let. Mladí lidé tehdy hledali únik z měst a z přísného společenského řádu. Inspirovali se romantikou amerického Západu, příběhy o kovbojích a indiánech i knihami jako Poslední Mohykán nebo Zálesák.
Začali vyrážet do přírody, hlavně kolem řek jako Sázava nebo Berounka, stavěli si jednoduché osady, dávali si přezdívky a tvořili vlastní svět s vlastními pravidly. Postupně vznikla silná komunita, která měla blízko k přátelství, svobodě a určitému odporu vůči autoritám.
Tramping přežil i těžká období, včetně doby protektorátu a komunismu, kdy byl často vnímán jako nežádoucí nebo podezřelý. Přesto nezanikl. Možná právě proto, že nebyl o organizaci, ale o lidech.
Tramping jako předmět akademického zájmu
Možná to zní překvapivě, ale tramping se dostal i do akademického prostředí a stal se předmětem seriózního výzkumu. Na českých vysokých školách, například na Karlově univerzitě, se objevuje v rámci oborů jako etnologie, sociologie nebo kulturní antropologie. Odborníci se věnují trampingu jako specifickému kulturnímu fenoménu, který nemá ve světě úplně přesnou obdobu. Zkoumá se jeho historie, symbolika, jazyk, rituály i vztah k přírodě a společnosti. Pro vědce je zajímavý právě tím, že vznikl spontánně, zdola, bez organizace a přežil různé politické režimy. To, co trampové berou jako přirozenou součást života, tak akademici vnímají jako jedinečný příklad subkultury, která si dokázala udržet svou identitu více než sto let.
Tramping jako součást českého kulturního dědictví
Tramping je dnes vnímán nejen jako životní styl nebo subkultura, ale také jako významná součást českého kulturního dědictví. V roce 2022 byl oficiálně zapsán na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky, který spravuje Ministerstvo kultury České republiky. Tento seznam zahrnuje jevy, které nejsou hmotné, tedy například tradice, zvyky, písně nebo způsoby života, ale mají zásadní kulturní hodnotu a stojí za to je chránit a předávat dál. Tramping se na něj dostal právě proto, že představuje unikátní český fenomén s více než stoletou tradicí, vlastními pravidly, etikou, hudbou i jazykem. Zápis zároveň potvrzuje, že nejde jen o volnočasovou aktivitu, ale o živou kulturu, která formovala a dodnes formuje vztah lidí k přírodě, svobodě a mezilidským vztahům.
Proč to pořád funguje
Dnes se může zdát, že tramping je jen zvláštní relikt minulosti. Jenže on pořád žije. Možná tišeji, možná bez velkých slov, ale o to opravdověji.
Protože ve světě, kde se řeší značky, výkon a status, nabízí něco úplně jiného. Obyčejnou radost. Oheň, kamarády, kytaru, noc pod širákem a pocit, že na chvíli nemusíš být nic víc než člověk v lese.
Zdroje: Historické a kulturní souvislosti byly čerpány z odborných textů o českém trampingu, etnologických studií a veřejně dostupných materiálů Karlovy univerzity a Ministerstva kultury České republiky, které se věnují jeho výzkumu a evidenci jako součásti nemateriálního kulturního dědictví.
