Článek
V podstatě šlo o určitou kompenzaci za ušlý zisk tomu, kdo už se o sebe, potažmo o svou rodinu nemohl postarat. Věc se měla tak, že už od roku 1784 držel nad tabákem monopol samotný císař, aby mu neutíkal významný balík peněz, který pocházel od rozšiřující se klientely, která konzumovala tabák.
To „konzumovala“ není omyl. Tabák se totiž v Evropě nejen kouřil (v té době spíš ve formě dýmky, na cigarety a doutníky došlo až později), ale také žvýkal a především šňupal. Ostatně, pokud jste někdy viděli operu Bedřicha Smetany Hubička, patrně si vzpomenete, že hlavní hrdinka Vendulka tam pomáhá své tetě Martince pašovat v nůši právě balíčky s tabákem. A „šňupeček“ byl i povolenou neřestí, kterou si s chutí dopřával pan mlynář z Babičky od Boženy Němcové.
Jenže tabák byl celkem luxusní zboží. Císařští úředníci si dávali dobrý pozor, aby pokud možno nic z daní za něj neuniklo mimo státní kasu. Starali se o to hlavně „financové“ - dnes bychom řekli policisté přes daně.
Prodej tabáku byl koncesionovaný - každý, kdo jej chtěl legálně prodávat, musel mít koncesi vydanou na jméno. A tady se vracíme k fenoménu jednonohých či jednorukých trafikantů, jak je známe třeba z literatury. Jednalo se právě o veterány z války, kterým tak stát kompenzoval ušlý výdělek, k jakému by se pro své trvalé následky ze služby pro císaře normálně nedostali. Stát se tak snažil předem eliminovat případný nárůst počtu žebráků.
Na trafiky platila přísná pravidla, třeba mezi dvěma sousedními muselo být vždy minimálně 200 kroků, aby si přímo nekonkurovaly.
Abaldy (což pocházelo z italského appalto - nájem) byly také vítanou pomocí rodin vojáků, financů či četníků, kteří padli při výkonu služby. Koncese se pak zpravidla vydávala na jméno sirotka a šikovná vdova si tak mohla přijít na pěkných pár zlatek. Kromě tabáku se totiž v trafikách prodávaly i kolky (doklady o zaplacení za úřední výkon), noviny a „pod pultem“ třeba i „hambaté obrázky“.
Trafiky původně byly porůznu stlučenými boudami, zpravidla v místě, kde procházelo hodně lidí. Nejčastěji se tedy objevovaly u vlakových nádraží, na náměstích, ale i u bran továren nebo tam, kde byla šance, že se kolemjdoucí staví. Trafikant či trafikantka často také věděli, kde se co v jejich okolí děje a díky tomu fungovali i jako kontakty četníků (což mělo logiku, když šlo často o bývalé kolegy).
Postupně si města korigovala podobu trafik, nezřídka vznikaly místní vyhlášky, jak má taková stavba vypadat a jak má být zabezpečená před případným požárem.
Je zajímavé, že speciální stánky s kuřivem a časopisy se udržely dones, i když už o žádný přímí koncesní prodej nejde. Stát problém s daněním tabáku vyřešil - stejně jako u alkoholu - kolkováním, což ovšem neznamená, že by se nenašel sem tam nějaký chytrolín, který by chtěl zákon obcházet.
S poklesem kouření v posledních letech dochází i k úbytku samostatných trafik, které ještě před 20 lety stávaly pomalu na každé zastávce MHD či na každém rohu.
Dnes se s výrazem „trafika“ setkáváme spíš v přeneseném slova smyslu, když se bavíme třeba o bývalých politicích, kteří dostali finančně ohodnocené místo v dozorčích radách státních nebo městských podniků. Ale to už fouká kouř úplně odjinud než z původních trafik.
Pro více informací:
