Článek
Cílem bylo osídlit nejen prázdné Sudety, ale hlavně si zajistit novou generaci. Proto byli adresáty propagandy o stěhování do bohatého a válkou relativně méně zničeného Československa hlavně lidé s početnějšími rodinami, kteří by byli ochotní pracovat především v zemědělství.
Jedna z variant počítala s tím, že se podaří přilákat do vlasti rodičů a prarodičů především potomky vystěhovalců. Takovými byli i vícehlavé rodiny Slováků z Rumunska nebo Volyňských Čechů z dnešní Ukrajiny, u kterých byl navíc předpoklad jen minimální jazykové bariéry.
Reemigranti dostali příslib, že si budou moci vybrat jakýkoliv zemědělský statek a hospodařit na něm. Jenže československá realita je dost často zklamala - místo úrodné černozemě na ně především na severozápadě Čech čekala mnohem míň výnosná červenozemě a kromě toho neměli zkušenosti s pěstováním chmele, který byl kolem Žatce dominantní hospodářskou plodinou.
Na polích pracovaly mnohdy celé rodiny včetně dětí a sotva se všichni alespoň trochu naučili, co bylo třeba, přišly pohromy - nejdřív katastrofální sucho a neúroda v létě 1947 a záhy i zakládání družstev. Na to byli zvlášť Volyňští Češi citliví, díky nedávné zkušenosti, jakou udělali se vznikem kolchozů už v Sovětském svazu. Varovali své české sousedy, ať se nedají obalamutit, ale časem byli ke vstupu do JZD většinou donuceni vysokými kontribucemi (povinnými dodávkami obilí, řepy, vajec, atp.) a výhrůžkami.
Ještě zajímavější situace vznikla u osídlenců, kteří přicházeli z Bulharska. Ti byli zvyklí, že jejich jídelníček obsahuje hodně zeleniny a hledali jakoukoliv možnost, aby si ji sami vypěstovali. Byli v tom tak úspěšní, že často mohli ještě prodávat své přebytky. Koupit čerstvou zeleninu od „Bulhara“ znamenalo ještě v 80. letech zajít si osobně na políčko či zahrádku na kraji města a dostat tam takové výpěstky, o kterých si prodavači v centrálně řízeném Ovoci a zelenině mohli nechat jen zdát (autorčiny osobní zážitky).
Zvláštní kapitolou byli polští dělníci, kteří v týdenních intervalech dojížděli zejména do závodů a dolů na Ostravsku. Během padesátých let se jich u nás vystřídaly desítky tisíc. Náboráři je lákali hlavně na levné boty, oblečení i možnost vozit si nákupy domů, jinak byl totiž vývoz silně korigován. Jenže realita byla kvůli poválečnému nedostatku úplně jiná, řady spotřebního zboží se nedostávalo ani pro vlastní obyvatele. Důsledkem toho byla častá fluktuace polských dělníků.
Československé úřady se pokoušely dostat na Ostravsko i české a hlavně slovenské horníky z Francie, Belgie, Spojených států amerických či z Jižní Ameriky, kteří se vystěhovali ještě mezi válkami, ale tady byla úspěšnost jen v jednotlivých případech.
Celkem kuriózně zní informace, že po roce 1945 Československo slibovalo byty i s vybavením dokonce i občanům z chudého jihu Itálie. Podle původních plánů jich mělo dorazit na 100 000, nakonec to byly necelé 2 500 lidí. Ti se ale většinou rozhodli vydat brzy dál do Evropy - samozřejmě západním směrem. Jedním z důvodů byla opět místní kuchyně. Italům vadila těžká omáčková jídla s knedlíky, preferovali lehčí stravu založenou na čerstvé zelenině, těstovinách a olivovém oleji, což byl - stejně jako u Bulharů - kámen úrazu.
Jednou z nejviditelnějších skupin imigrantů se stali levicově smýšlející Řekové, které Československo přijalo po - z jejich hlediska - prohrané občanské válce koncem 40. let. Na 14 000 řeckých komunistů a členů jejich rodin se usadilo v několika enklávách - na jihu a zejména na severu Moravy. Nejprve přijely do země hlavně děti z oblastí bojů, později je následovali i dospělí a celé rodiny.
Ze začátku si nikdo z nich nepřipouštěl, že by se už neměli do své země vrátit. Proto si - na rozdíl od dalších příchozích - podrželi svou kulturu, zvyky a jídelníček, jak jen to šlo. Někteří se dokonce zviditelnili třeba v uměleckých profesích (mj. zpěvačky Martha a Tena Elefteriadu nebo režisér a spisovatel George Agathonikiadis)
V případě dosídlování Sudet nešlo ale pokaždé jen o imigraci ze zahraničí. Časem se úřady rozhodly i pro její vnitřní variantu, což se týkalo především romských rodin z východu Slovenska. Často to znamenalo pokusit se změnit od základů jejich návyky a přesvědčit je, aby nebránily svým dětem ve vzdělávání.
Pro další informace:
Andreas Wiedemann: „Pojď s námi budovat pohraničí!“ Osídlování a proměna obyvatelstva bývalých Sudet 1945–1952, Prostor, 2016
