Článek
Přitom historie rodiny skrývá osudy i několika mimořádných žen. Jednou z nich byla Hermine, manželka stavitele vily Stiassni Alfréda.
Rodačka z Ústí nad Labem pocházela z rodu Weinmannů, kteří se - na rozdíl od textiláků Stiassnich - zaměřovali na těžbu uhlí v severočeské pánvi. Pod jejich jménem se těžilo od Mostu až po Jezeří a také se s uhlím ve velkém obchodovalo.
Byla to pozoruhodná kariéra Herminina otce Eduarda Jakoba, původně chudého židovského chlapce z Kladna, který se díky svým schopnostem vypracoval až na jednoho z nejbohatších obchodníků, ale i nejštědřejších filantropů přelomu 19. a 20. století v Rakousku-Uhersku. Nechal vybudovat a provozovat na své náklady mj. ústav pro léčbu plicních chorob, chlapecký ústav, domov pro šestinedělky, slepecký ústav, sirotčinec i knihovnu.
Hermine, řečená doma Mitzi, vyrůstala spolu se svými čtyřmi sourozenci v rozhlehlé vile o 18 pokojích, kterou její otec nechal postavit v Ústí do podoby zámečku s věžemi. Odtud si i přinesla jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat uvnitř jejího budoucího domova.
Hermine Stiassni (1889-1962)
Po svém sňatku s Alfrédem Stiassnim získali od jeho otce Josefa 3 hektarový pozemek v nově vznikající čtvrti nad brněnským výstavištěm, kde si mezi lety 1927-1929 nechali postavit moderní vilu. Vnější podoba vily Stiassni byla dílem architekta Ernesta Weisnera, který jí vdechl dokonale funkcionalistické rysy, Hermine si ale uvnitř nekompromisně prosadila svou estetiku.
Interiér byl na její přání dílem vídeňského architekta Franze Wilferta a vycházel ze zdobnějšího „zámeckého“ stylu s dřevěným obložením, mramorovými krby, historizujícím nábytkem a štukovou výzdobou.
Akvarely Hermine Stiassni mají čestné místo v jejím bývalém budoáru
Hermine prožila ve vile sice jen 10 let, ale její podobu si uchovala i v americké emigraci, kde namalovala celou sérii akvarelů s interiéry vily. Díky nim se podařilo jejich podobu citlivě zhmotnit znovu při rekonstrukci během minulých let, než se vila otevřela pro návštěvníky z celého světa.
Ve své době byla Hermine nejen půvabným doplňkem manžela ve společnosti, ale také členkou charitativních organizací a spolků. Spolu se svou blízkou přítelkyní Grete Tugendhat se aktivně zapojily i do Ligy za lidská práva, kde organizovaly pomoc židovským uprchlíkům z Německa utíkajícím přes Československo z Hitlerova Německa. Díky nim měly obě dokonalý přehled, jak se Židům po nástupu nacismu vede, a včas se svými rodinami opustily rozpadající se republiku.
Akvarely s původní podobou interiérů vily
Ještě před tím se ale Hermine pustila do revolučního činu - stala se developerkou. V roce 1926 koupila budovu Doretova dvora i vedlejší varieté naproti dnešnímu Mahenovu divadlu a nechala architekta Ernesta Weisnera vypracovat plány na hotel.
Ten se nakonec rozhodla raději změnit v obchodní a nájemní dům, který byl navíc vybaven i velkoryse pojatou kavárnou a v té době stále módnějším kinosálem. Kolem netypické prolomené siluety navíc vedla dodnes funkční tramvajová smyčka.
Palác Morava krátce po svém otevření
Po dvou letech sice Hermine celý rozestavěný palác prodala, ale to, že byla iniciátorkou nevšední podoby jedné z nejikoničtějších brněnských budov, ji už nikdo neupře.
To už se psal rok 1928 a většinu jejího času si nárokovalo dokončení a zařízení vlastní pisárecké vily, kde si prosadila coby nadšená sportovkyně i bazén, tenisový kurt a vnitřní tělocvičnu.
Dnes se palác Morava chystá na kompletní rekonstrukci
Poté, co se manželé Stiassni nastěhovali do svého nového domova, stále zřetelněji jim v něm chybělo to nejdůležitější - vlastní potomci. Hermine i Alfréd absolvovali řadu zdravotních vyšetření, pobytů v lázních, ale úspěch se ne a ne dostavit.
Až deset let po svém sňatku se na oba usmálo štěstí a do rodiny přibyla holčička pojmenovaná Susane. Dívenka byla odmalička vedena k aktivnímu sportu a zejména milovala šerm, zůstala už ale jedináčkem. Přesto jí nechyběla společnost dalších dětí.
Její „družinu“ tvořily hned tři dcery zahradníka Antonína Frömla, které si také naplno užívaly veškerého vybavení domu, včetně bazénu a kurtu, až do odjezdu rodiny po anšlusu Rakouska.
Susane pózuje během oslavy svých 8. narozenin
Stiassni původně plánovali stěhování přímo do USA, ale okolnosti je přinutili nejprve odjet do Anglie, kde Susane odmaturovala, poté do Brazílie a až pak se dostali do Spojených států. Do své vily už se nikdy nevrátili, ale oni i většina příbuzných válku přežili.
Až po smrti své matky Hermine objevila Susane pravdu o svém původu. V matčiných denících si přečetla, že jejím skutečným otcem nebyl neplodný Alfréd, ale rodinný přítel, armádní důstojník Pavel Špaček, kterého ona sama znala jako strýčka Paula. Zda takové řešení poradil Hermine některý z lékařů či na cestu, jak si přeci jen zajistit mateřství přišla sama, to už v jejích poznámkách nebylo.
Vila Stiassni v současnosti
Každopádně i přesto byla Susane až do své smrti v roce 2005 hrdou nositelkou tradice rodu Stiassni a pokračují v tom i její čtyři synové a vnoučata.
Pro další informace:
Webové stránky Vila Stiassni v Brně
Petr Kroupa, Vlasta Loutocká: Vila Stiassni 90 pohnutých let, Národní památkový ústav, 2017
