Článek
Obec s poetickým jménem Květušín leží v podhůří Šumavy, stranou hlavní trasy k Lipenskému jezeru. V několika řadách nad sebou stojí pár bytovek postavených po druhé světové válce. Všude daleko, ale pokud chcete být k přírodě blíž, ideální místo, zvlášť od roku 2016, kdy byla - spolu s dalšími částmi Polné na Šumavě - vyčleněna z vojenského újezdu Boletice.
Na první pohled obyčejná víska má ve své historii ale hodně bolavé stránky. Tou první je odsun původních německých obyvatel z obce, kterou oni znali jako Kwitosching. Po nich bylo nejen Květušín, ale i další vsi z okolí spadající do vojenského újezdu, nutno znovu zalidnit. Jenže do nevlídného podhůří, kde se zemědělství až tak nedařilo, se nikomu moc nechtělo.
Proto sem postupně přišly Romové ze Slovenska, jako třeba rodina paní Olgy. Otec jí zahynul při bombardování jejich původní osady Hromoš, matka zůstala sama s 11 dětmi a do konce války se skrývaly v lesích. Po osvobození jí českoslovenští vojáci nabídli - výměnou za souhlas s přestěhováním za prací na Šumavu - zařídit vše znovu, od oblečení a bot pro děti, vybavení domácnosti až po střechu nad hlavou. Navíc slibovali, že bude o děti během dne postaráno - včetně jídla - v nově zřízené školce. Která máma by pro své děti nechtěla něco lepšího, než co zatím zažily? A tak celé rodiny z osad v okrese Stará Ľubovňa souhlasily s přesunem na opačný konec republiky.
Původně měla být v Květušíně jen mateřská škola, která by děti socializovala a připravila na vstup do okolních základních škol. Pak se ale koncept změnil a od roku 1950 vznikl experiment Květušínské školy Míru, kterou založili velitel vojenského újezdu Josef Pohl, mimochodem později spisovatel a autor předloh k oblíbené šumavské filmové trilogii Na pytlácké stezce, Za trnkovým keřem a Pod jezevčí skálou s hercem Tomášem Holým.
Partnerem a hlavním organizátorem byl učitel, později ředitel školy Miroslav Dědič. Ten byl zhrozen nejen absencí vědomostí, ale i hygieny, a vůbec životními podmínkami dětí z nově příchozích romských rodin, a chtěl jim pomocí své školy dát novou perspektivu.
Od roku 1950 začal vytvářet prostředí, ve kterém byly děti nejprve v běžné škole, ale postupně přišel s názorem, že by bylo lepší je nenechávat vracet je každý den do rodin, aby nebyl anulován pozitivní vliv, jaký na rozvíjející se dětské osobnosti škola měla. Chtělo to hodně přesvědčování rodičů, že jejich dětem bude líp, když na rozdíl od nich budou umět číst, psát i počítat.
Děti navíc nebyly schopné dlouho sedět a udržet pozornost. Když je škola přestala bavit, klidně se začaly prát nebo vyskákaly oknem a šly domů. Tady si Dědič pomohl hudbou - do školy donesl housle a a začal na ně hrát. Děti se zklidnily, zazpívaly si a pokračovaly ve výuce. Postupně se jim ve škole začalo líbit víc, než doma.
Z popudu učitele vznikl dětský pěvecký soubor, který postupně začal jezdit na vystoupení do blízkého i vzdálenějšího okolí, až se dostal i do Prahy. Od prezidenta Antonína Zápotockého nakonec dostala škola prostředky na zájezd na Slovensko do romských osad, kde měly být malí pionýři ukázkou, jak by se mohli mít i potomci zdejších obyvatel. Dokonce se plánovalo založení obdobné školy v Košicích.
Květušín v současnosti
Vše ale mělo i svou odvrácenou tvář. Květušínským rodičům se přestávalo líbit, že celé dny své děti nevidí, a měli tendenci jim chození do školy i přípravu na ni zakazovat. Odpovědí byl první pokoj s lůžky zařízený pro děti, aby mohly ve škole i přespávat. Dostávaly večeři, mohly se vykoupat, v noci jim bylo teplo a navíc dostaly i čistou postel jen sami pro sebe. Tomu většina dětí neodolala, protože doma byly mnohem primitivnější podmínky, a do školy utíkala.
Díky schopnosti přesvědčit příslušné orgány se Dědičovi podařilo dosáhnout změny statusu na školu internátní. Nejprve s tím měl morální problém, ale později v jeho přesvědčení převážilo, že jde o dobro ve prospěch dětí. V další fázi došlo i na odebírání dětí z rodin za přítomnosti SNB, což se občas neobešlo ani bez potyček a srdceryvných scén.
Jak počet dětí narůstal, bylo třeba se přesunout do většího. V Dobré Vodě u Prachatic se našel vybydlený objekt mimo obec, který se pomalu změnil na dětský domov. Podle Dědičových vzpomínek se dopoledne učilo, odpoledne pracovalo na opravách a během víkendů jezdilo na výlety. Děti ale byly i trestány. U dveří visel pásek „Makarenko“, a tím někdy dostávaly spíš symbolický výprask, který je měl zostudit před ostatními a hlavně odradit od dalších neplech.
Rodiče po odstěhování dětí z Květušína nevěděli, kde přesně jsou, a tak za nimi ani nemohli přijet na návštěvu. Přesto se snažili jim alespoň posílat dopisy na starou adresu květušínské školy. Netušili, že ty postupně končí na stole u pana ředitele Dědiče, který většinu z nich dětem nikdy nepředal. Totéž se stávalo i s dopisy dětí rodičům. Některé z obálek jsou dodnes uloženy v Romském muzeu v Brně.
Postupně se do domova dostávaly i další děti z okresu Český Krumlov, ale také z celé republiky, včetně Slovenska. Za deset let existence květušínské školy a Dětského domova v Dobré Vodě jimi prošlo na 300 romských dětí.
Vzorový romský domov skončil neslavně. Byl z nařízení vyšších míst zrušen a děti se dostaly do „běžných“ dětských domovů po celé republice. Skončil tak 10letý experiment s romskou školou. Československo se rozhodlo, že už žádní Romové nebudou a svým obyvatelům zakázalo kočovat, naopak je přinutilo usadit se. Dokonce svůj postup v listopadu 1958 i legalizovalo pomocí zákona.
„Teď bude o děti pečovat systém, kéž je to nezlomí,“ zapsal si v roce 1960 Miroslav Dědič do svého deníku po 10 letech, kdy neměl žádnou dovolenou a veškerý čas trávil se „svými“ dětmi. Ty na něj dodnes vzpomínají s vděkem, že dostaly vzdělání, ale i s traumatem, kdy po několik let nebyly v kontaktu se svými nejbližšími.
Pro další informace:
