Článek
Tradice „horních bratří“, rozuměj většinou mladých mužů, kteří se vydali do slovenských hor buď z nutnosti (vzpoura proti vrchnosti, dezerce z armády), nebo pro přivýdělek či z touhy za dobrodružstvím, se traduje už pár set let.
Jejím nejzářivějším příkladem je neohrožený Juraj Jánošík z Terchové, ke kterému se ve svých projevech občas hlásí i dnešní slovenský premiér Robert Fico. Jánošík se už několikrát vrátil i na filmová plátna. O tom, jak je jeho legenda silná, svědčí i fakt, že se snímek s ním stal dokonce prvním slovenským dlouhometrážním filmem natočeným v roce 1921 z peněz poskytnutých americkými investory.
Jánošíkovy osudy vrcholící zradou a krutou popravou se navíc staly námětem i pro originální slovenskou operu či muzikál „Na skle malované“, kde hlavního hrdinu ztvárňoval herec Michal Dočolomanský.
O to odvážnějším se jevil nápad spisovatele Petera Jaroše, který v roce 1972 publikoval poprvé svou povídku o „Pachovi“. Neohroženého zbojníka „ubytoval“ ve svém rodném městečku Hybe nedaleko Liptovského Mikuláše.
Jeho Pacho se dostane ke zboji, když se po 14 letech vrací z ciziny do rodné vsi a cestou se zastane poddaného, kterého jeho pán (gróf) bičuje. Chudákovi to není moc platné, a když pak Pacho zjistí, komu se vzepřel, uchyluje se raději ke zbojníkům. Vymíní si ale, že se stane rovnou jejich náčelníkem. V souboji s tím stávajícím vítězí ve všech disciplínách. Pomůže mu k tomu i nepřekonatelná „frndžalica“ - silná kořalka, která se vyrovná zbrani hromadného ničení, ale na Pacha je i ta krátká.
Jeho sláva založená na bystrém rozumu a pořádné dávce fanfarónství postupně roste po celé Horní zemi (Slovensko), stejně jako vztek místních šlechticů a náklonost jejich manželek toužících po zbojnické náruči. Po čase napíšou grófové žádost o pomoc až k císařovně Marii Terezii, kterou zaujme silně zveličená zpráva o „hornozemském Herkulovi“. Proto jej poručí zajmout živého a dopravit k ní do Vídně.
Samotná povídka nebyla moc dlouhá, přesto si ji režisér Martin Ťapák vybral ke zfilmování s odůvodněním, že ve slovenské kinematografii se téměř nevyskytují komedie. I tak trvalo dost dlouho, než se mu podařilo všechny schvalovatele ve filmových studiích Koliba v Bratislavě přesvědčit, aby dali námětu zelenou.
Zbojnická družina na lidové sklomalbě ze 40 let 19. století
Z původní povídky bylo třeba vytvořit plnohodnotný scénář - k tvorbě dialogů byli tajně přizváni v té době zakázaní autoři Milan Lasica a Július Satinský, kteří si „dovolili“ celému slovenskému kánon o udatných zbojnících vdechnout sarkasticko-komickou podobu s dodnes zlidovělými hláškami. Pravda o jejich autorství se mohla na veřejnosti objevit až po roce 1989.
Dalším jackpotem bylo obsazení hlavní role v té době jedním z nejpopulárnějších a nejlepších slovenských herců. Josef Kroner (1924 - 1998) měl v té době už na kontě nejen desítky rolí, ale také filmového Oscara za „Obchod na korze“.
Natáčení v náročném horském terénu a při letních teplotách přes 30 stupňů bylo pro skoro padesátníka Kronera mimořádně těžké. Naštěstí si je mohl alespoň trochu zpříjemnit spoluprací se svými skutečnými bratry Jánem a Ĺudovítem, kteří ztvárnili oba věčně remcající Pachovy bratry.
Ani v dalších rolích nebyla nouze o známá jména. Pachova hlavního protivníka ztvárnil i v Čechách oblíbený Marián Labuda, císařovnou se stala femme fatale československého filmu Slávka Budínová a tvůrcům se podařilo do filmu propašovat když už ne tvář, tak alespoň hlas Julia Satinského. Ten jej propůjčil „liptovskému murárovi“, ze kterého Marie Terezie rafinovaně tahá rozumy o zbojníku Pachovi.
Při schvalování sázeli autoři na oblíbené cenzorní klišé „zlí páni vs. stateční poddaní“, přesto výsledek narazil na ostrou kritiku, že prý znevažují slovenskou tradici. A to ještě schvalující soudruzi ani netušili, že šlo spíš o satiru na vládnoucí komunisty, kterým se jejich „poddaní“ vysmívají i během nejtužší normalizace, jaká právě tehdy v Československu probíhala.
Film byl navíc okořeněn náznakovou erotikou, která se může z dnešního úhlu pohledu zdát poněkud krotkou, ale na svou dobu byla víc než výrazná. Ať už šlo o bujný výstřih a odhalené nožky mladinké zpěvačky Evy Mázikové podupávající v kádi se zelím nebo grófa svádějícího v převleku za zbojníka vlastní manželku, případně orgie, které se rozpoutají mezi šlechtičnami a zbojníky přímo v jejich skalním doupěti, to vše působilo začátkem 70. let v socialistickém filmu jako zjevení hraničící s pornem.
O „Pachovi, hybském zbojníkovi“ vyšly při jeho premiéře vesměs kritické recenze, ale diváci si jej přesto našli a stal se jedním z nejkultovnějších filmů v celé slovenské kinematografii. Ve zbytku Československa už si takovou popularitu nezískal, přece jen šlo o humor vycházející z odlišné tradice.
Socha zbojníka Pacha v Hybe, kde ji svému „rodákovi“ odhalili před 20 lety
Přesto stojí komedie pořád za zhlédnutí, minimálně proto, že dnes už by se ji patrně ani nepodařilo natočit. I když se současné ministerstvo kultury zaštiťuje tím, jak lpí na folkloru a tradicích, „povedlo“ se mu v letošním roce významně narušit přípravy všech folklorních festivalů, kterým včas neschválil příspěvky na organizování ministerstvem kontrolovaný Fond na podporu umenia.
Pro další informace:
