Článek
Bylo to tím prvním, co mě napadlo, když jsem uslyšela zvony a do mobilu mi přišla blesková zpráva, že se papež František odebral skládat účty z papežského k nejvyššímu stolci.
Stejné to totiž bylo právě před dvaceti lety, kdy odešel jiný, neméně oddaný služebník, kterého znal celý svět jako Jana Pavla II. „Náš“ papež pocházející ze sousedního Polska, kde se narodil a prožil svá formativní léta jako Karol Wojtyla, měl za sebou pohnutý osud včetně neúspěšného atentátu na jeho osobu. Nikdy neuhnul ze svého poslání a byla to i jeho silná morální autorita, která pomohla naleptat železnou oponu. Byť cestoval po celém světě, byl to především papež evropský s osobním válečným prožitkem.
Nejdokonalejším symbolem jeho pontifikátu byla poslední fotografie. Stařičký Jan Pavel II. na ní z okna svého vatikánského příbytku sleduje let bílé holubice. V tom jediném snímku byl celý jeho život zasvěcený snaze o mír. Při vší úctě k jeho službě to ale byl člověk, který už neměl dost sil uvést katolickou církev do století nových výzev.
Jeho následovník - papež Benedikt byl z jiného těsta. Stal se dávno před konkláve, která jej vynesla na papežský stolec - uznávaným mužem církevní vědy a dogmatu. Což paradoxně znamenalo, že za jeho pontifikátu církev zůstala přešlapovat na prahu 21. století, a ne a ne do něj konečně vstoupit.
Josefa Ratzingera, jak se původně německý duchovní a profesor církevních věd jmenoval, stálo patrně velké sebezapření, když se rozhodl - s poukázáním na své nedobré zdraví - dobrovolně odstoupit z trůnu sv. Petra. Ostatně, byl teprve druhým, kdo v dlouhé historii náměstků Kristových na zemi podobný krok udělal.
Díky tomu se ale uvolnilo místo pro papeže, který konečně provedl církev soutěskami nových výzev bezpečně do moderní doby. Jorge Mario Bergoglio přišel nejen z opačného konce světa, ale měl za sebou autentickou zkušenost s potřebami a touhami věřících žijících v nejkatoličtějším světadílu - ve střední a jižní Americe.
Vzdělaný chemik, který se rozhodl pro dráhu duchovního a vstoupil jako jedenadvacetiletý do Tovaryšstva Ježíškova, byl prvním neevropským papežem a jako první si také - na počest svatého Františka s Assisi - zvolil jeho jméno. Chtěl tím dát jasně najevo, že se chce vrátit k samé podstatě duchovní služby - naslouchat těm nejnižším a nejchudším a snažit se nepřipravovat je jen na život nebeský, ale naopak jim ulehčit už život pozemský.
Vést katolickou církev mu bylo dopřáno 12 let, za které udělal pořádný kus práce. Dal ženám víc pravomocí v kurii, upozornil na to, že i rozvedení lidé s novými partnery jsou vítáni ve společenství věřících, snažil se komunikovat i s věřícími jiných náboženství a vyznání, a především plnil své poslání bez oddechu.
Do posledních dnů se setkával s poutníky mířícími letos během Svatého roku do Vatikánu ve statisících, otevřel jim v rámci něj brány římských svatostánků, a nezapomněl při tom ani na vězně.
Na hodnocení jeho života možná bude ještě dost času, ale už teď je jedno jasné. Své poslání splnil nejlépe, jak mu síly stačily, doslova do posledního dechu. Ještě necelý den před svým odchodem pozdravil věřící - stejně jako kdysi Jan Pavel II. -alespoň z okna svého vatikánského příbytku.
Díky, otče Františku za Tvou službu a requiescat in pace.
Pro další informace:
