Článek
Josef se narodil v roce 1839 v Chyšce do rodiny podnikavého kupce Michaela Inwalda. Sám se rozhodl pro studium polytechniky a v roce 1862 otevřel za pomoci 14 sklářských rodin vlastní sklárnu v Německém Brodu.
Vsadil na tehdy poměrně novou technologii lisovaného skla a časem se mělo ukázat, že udělal dobře. Postupně otevíral nové sklárny mj. v Německém Šicndorfu, Poděbradech a na pražském Zlíchově. Pobočku na okenní tabule měl i na předměstí Vídně.
Časem se vypracoval na jednoho z největších majitelů skláren, byl povýšen do šlechtického stavu s titulem von Waldtreu a v jeho úsilí pokračoval i jeho syn Oskar. Dodnes jsou výrobky - především vázy či mísy ze skláren Inwald ozdobené charakteristickým znakem dvou zkřížených iniciál I a J (později chybě označovaných za „dvě hokejky“) - mimořádně ceněnými sběratelskými artefakty.
Váza ze série Baralack Inwald vyrobená v roce 1935 je vystavena v Muzeu skal v německém Pasově.
Mnohem prozaičtější výrobky ale byly po začátku 20. století k vidění téměř všude. Nedostatek jídla a omezené možnosti jeho uskladnění za 1. světové války vedly k tomu, že se téměř v každé domácnosti zavařovalo, co jen šlo - od ovoce a zeleniny, až po nedostatkové maso. Nad zlato se tehdy cenily zavařovací sklenice s patentovaným uzávěrem složeným ze skleněného víčka a kovového perka pocházející z Inwaldových skláren.
Mezi válkami, kdy se výrobní postupy zjednodušovaly a zlevňovaly, nastal hlad po skleněných pohárech za rozumnou cenu napříč všemi společenskými vrstvami. Odpovědí na poptávku byly „duritky“. Sklenice navržené Rudolfem Schrötterem se začaly prodávat v roce 1934 pod obchodním označením „Květa“, při pohledu shora totiž připomínaly květinu. Aby byly odolné, chladily se ještě rozžhavené výrobky nikoliv vodou nebo vzduchem, ale nově pomocí oleje. Rudolfova huť v Dubí, kde se revoluční typ sklenic vyráběl, v tom držela světové prvenství.
Ačkoliv byly sklenice inzerovány jako téměř nerozbitné, stávalo se, že čas od času - zvlášť, pokud byly delší dobu používány - doslova explodovaly a rozletěly se na drobné kousky. Stalo se tak podle pamětníků i ve dvou klíčových momentech.
Poprvé, kdy je zástupci skláren prezentovali na začátku 2. světové války na generálním štábu wehrmachtu coby ideální zboží do důstojnických jídelen. Den předtím schválně nechali sklenice padat ze schodů ve sklárně, aby se ujistili, že do Vídně vezou jen nejodolnější kusy. Jenže stačilo před důstojníky hodit „prověřenou“ skleničku na zem a rozprskla se na tisíc kousků, stejně jako druhá a třetí. Zástupci armády byli v dobré náladě a dělali si z nepovedené prezentace legraci, že v Dubí vlastně vynalezli zákeřnou zbraň pro boj zblízka. Sklárna nakonec na svou ambici doplatila - místo skleniček musela lisovat skleněné miny o průměru 145 mm a výšce 80 mm, které nebylo možné odhalit pomocí detektoru kovů.
Po konci války, kdy se z celé osvobozené republiky musely vystěhovat statisíce Němců pryč, zůstal Rudolf Schrötter v Dubí a musel naučit nově příchozí zaměstnance, jak se sklo správě lisuje. O rok později byl ale málem obviněn z pokusu o atentát na prezidenta republiky, protože tři z duritek dodaných do salonního vlaku prezidenta Edvarda Beneše náhle explodovaly. Naštěstí se zlý úmysl neprokázal, ostatně už během výroby se samovolně rozletělo cca 20 % sklenic.
I přes občasné karamboly neztratily duritky na oblibě a díky nízké ceně jimi byly vybaveny téměř všechny školní i závodní jídelny nejen v Československu, ale i v řadě spřátelených socialistických zemí.
Klasický půllitr vyrobený z lisovaného skla
Než mohl v roce 1958 Rudolf Schrötter ze sklárny oficiálně odejít, podílel se i na dalším „nesmrtelném výrobku“ Rudolfovy hutě. Tím se stal klasický pivní půllitr s uchem. Vděčíme za něj 11. všesokolskému sletu konanému v roce 1948. Jeho organizátory napadlo, že by bylo dobré mít pro žíznivé cvičence něco praktického na čepované pivo pro spláchnutí prachu po cvičení. Proto si zadali objednávku na několik desítek tisíc pivních sklenic. Výsledkem byl právě ikonický půllitr, do kterého se později nalévalo v každé hospodě.
Soumrak českého lisovaného skla nastal paradoxně až po roce 1989. Během kupónové privatizace získal mimo jiné ochrannou známku na duritky i na sklárny Inwald nechvalně proslulý Harvardský průmyslový holding spekulanta Viktora Koženého, jehož majetek dodnes není vypořádán.
Pro další informace:
