Článek
Panovník rozšiřoval svou moc buď tím, že pořádal výboje, což byla poměrně drahá záležitost, nebo vládl v míru a prosperitě se svými sousedy. Pro druhý případ bylo skvělé, když měl dotyčný hodně dcer, které mohl provdat za mocné spojence. Svou politiku na tom založili například císař Karel IV., ale zejména plodná a praktická Marie Terezie. Právě za ní se vžilo úsloví „Bella gerunt alii, tu felix Austria nube“ neboli „Ať válčí ostatní, ty šťastné Rakousko se zasnubuj“.
Ne náhodou se jí a později i britské královně Viktorii přezdívalo „babičky Evropy“. Jejich dcery se totiž provdaly napříč kontinentem a ono se pak s místním panovníkem jedná úplně jinak, když máte po jeho boku svého „trojského koně“. To, co se ale podařilo srbskému despotovi Đurađu Brankovićovi, nemá v evropské historii téměř obdoby.
Sám Đurađ se nenarodil jako panovník. Byl synovcem bezdětného knížete Stefana ‚Vysokého‘ Lazareviće, během jehož vlády pronikala po bitvě na Kosově poli turecká vojska čím dál víc na Balkán. Lazarević se proto obracel na pomoc do Uherského království, k císaři Zikmundovi Lucemburskému. Jenže po Stefanově nečekané smrti se na trůn dostává právě Đurađ Branković, který v zájmu svého lidu otáčí kormidlem do jiného směru.
Sultán Murad II.
Své syny sice vysílá na budínský dvůr k Zikmundovi Lucemburskému, ale potají jedná i s nepřítelem. Tím je osmanský sultán Murad II., který se záhy po svém usednutí na trůn musel vypořádat se vzpourou a občanskou válkou. Už tenkrát se ukázalo, že se do čela Osmanské říše dostal bezskrupulózní muž, kdy neváhal popravit ani svého mladšího bratra, teprve 13letého prince Mustafu, když neuposlechl jeho příkazu.
Murad II. se po zklidnění vnitropolitické situace zaměřuje na pronikání do Evropy. Volí k tomu hned několik směrů - ohrožuje zbytky Byzantské říše včetně Konstantinopole (dnešního Istanbulu), kterou se mu ale ještě nedaří dobýt. Zároveň bojuje i proti Benátské republice a další pozornost směřuje na Srbsko a Uherské království. Jeho sebevědomí rostlo s každým podrobeným městem i vesnicí a v roce 1439 se mu podařilo obsadit téměř celé Srbsko.
Đurađ s manželkou Irenou, třemi syny a dvěma dcerami se sice uchyluje pod ochranu Zikmunda Lucemburského na budínský dvůr, ale tajně vede jednání i s Muradovými vyslanci. Výsledkem je smlouva o ochraně Srbska před Osmany zpečetěná vysláním starší dcery Mary do Muradova harému.
Sultánka Mara (1420 - 1487)
Pro ani ne dvacetiletou dívku vychovanou v křesťanském duchu to musel být pořádný kulturní šok, ale na rozdíl od jiných, především zajatých urozených panen, se poměrně rychle zorientovala a začala po malých krůčkách přebírat místo první sultánovy manželky, byť Muradovi nikdy neporodila ani syna ani dceru. Někteří historikové se dokonce domnívají, že jejich manželství nikdy nebylo skutečně naplněno a Mara spíš byla „politickou manželkou“.
Přesto se jí podařilo usadit se pomyslně na trůnu vedle Murada. Její moc spočívala ve znalosti jazyků a dění na křesťanských dvorech, s nimiž komunikovala jako sultánova vyslankyně. Přesto nebyla všemocná a nepodařilo se jí zabránit oslepení svých bratrů Grgura a Stefana, když se prokázalo, že chystali na svého „švagra“ Murada II. zradu.
Pozici sultánky Mary naopak vylepšil sňatek její mladší sestry Kateřiny s ambiciózním Oldřichem z Celje. Tím se i Mara stala příbuznou samotného císaře Zikmunda Lucemburského, a to prostřednictvím jeho druhé manželky Barbory Celjské a zejména pak jeho jediné dcery, ambiciózní Alžběty Lucemburské.
O mocném postavení Mary svědčí i fakt, že po smrti Murada II. v roce 1451 dostala nabídku k sňatku od samotného byzantského císaře Konstantina XI., kterou ale s díky odmítla. Došlo jí, že by se stala jen pákou v císařově boji proti novému sultánovi Mehmedu II. a „pojistkou“ při obraně sídelní Konstantinopole.
Podpis Mehmeda II. v listu adresovaném jeho nevlastní matce Maře
Největší historickou roli totiž sehrála Mara právě při výchově sultánova syna Mehmeda II., kterého si po smrti jeho biologické matky tak říkajíc osvojila a měla na něj mimořádný vliv. Sice mu jako zbožná křesťanka nezabránila dobýt a vydrancovat v roce 1453 Konstantinopol, ale v řadě dalších rozhodnutí dal teprve dvacetiletý panovník na její rady, jak svědčí i dochovaná korespondence mezi nimi.
Mara nějaký čas žila přímo na Mehmedově dvoře, ale později dala přednost vlastnímu panství v Ježově (dnes Delfini na severu Řecka), kde si vybudovala malý, výhradně srbský dvůr. Díky své spřízněnosti se sultánem měla i rozhodující slovo při obsazování řeckých pravoslavných postů jak na muslimy spravovaném území včetně Jeruzaléma, tak i v mnišském státě na hoře Athos (dnes Řecko), které si podržely svůj křesťanský charakter i během osmanské okupace.
Na 15. století se Mara dožila úctyhodného věku 67 let a byla pohřbena se všemi poctami ve starobylém ženském klášteře Panagia Eikosifoinissa v dnešním severním Řecku.
Mnišský stát Athos
Na Mařině příkladu je vidět, že ani domluvený sňatek do harému nemusel vždy znamenat pobyt až do smrti výhradně za zdmi paláce pod dozorem eunuchů, ale dala se z něj udělat i poměrně slušná „kariéra“.
V posledních letech se dostává postavě srbské princezny Mary pozornosti i v popkultuře. K vidění je nejen v tureckém dokudrama seriálu Ottoman - Vzestup osmanské říše vyprávějícím o době vlády Mehmeda II., ale i v maďarském hraném seriálu Hunyadi - Vzestup havrana, který právě uvádí Česká televize.
Pro další informace:
