Článek
Na stejném místě lidé sídlili poprvé už na přelomu 13. a 14. století. Tehdy tu stály hned dva menší gotické domy se studnami, jak odhalil archeologický průzkum při poslední rekonstrukci před 30 lety. Šlo o dobu, kdy ještě vládl v Čechách Přemyslovec Václav II., manžel mladičké Elišky Rejčky.
Ta po jeho smrti a po rychlém skonu svého druhého manžela Rudolfa Habsburského spojila zbytek svých dnů právě s Brnem, kam se uchýlila i s milencem, mocným Jindřichem z Lipé, aby na jejich „hříšný vztah“ nebylo z Prahy tolik vidět.
Jindřich byl totiž nejen pomalu mocnější, než král Jan Lucemburský, ale i ženatý muž s potomky, které potřeboval zajistit i pro případ, že by ztratil panovníkovu přízeň. Proto na opačném konci rynku zakoupil parcelu, kde jeho syn Čeněk z Lipé postavil a posléze prodal výstavní dům. Ten už sice nestojí, ale místní název „Dům pánů z Lipé“ zůstal i později postavenému renesančnímu paláci.
Na vedutě z roku 1829 je palác zcela vlevo, uprostřed ještě stojí kostel sv. Mikuláše, kam chodili na mše francouzsky mluvící obyvatelé Brna.
Přestavbou a rozšířením prošel nejpozději na počátku 15. století i dům, kterému se v té době začalo přezdívat U rudého/červeného vola podle domovního znamení a stejnojmenného hostince, který sídlil v přízemí.
V roce 1641 jej zakoupil potomek hornouherského rodu Michael Bohuslav Zňovský z Korkyně. Když o dvacet let dříve přišel do Čech, postavil se ve sporu českých stavů s císařem na stranu Ferdinanda II. Habsburského, což mu po bitvě na Bílé hoře otevřelo cestu nejen k dobře placeným úřednickým místům, ale i k levnému nákupu vyvlastněného majetku po exulantech.
Zňovský si tak přišel na několik vesnic, mlýny, statky, tvrze, pivovar či rybníky a lesy. Ačkoliv svůj zájem původně směřoval na východ Čech, po jmenování královským prokurátorem markrabství moravského se logicky přesunul na Moravu. Nakonec to „dotáhl“ až na císařského radu a dvorního místosudího, než v roce 1654 zemřel.
Stalo se tak v době, kdy kolem něj vypukl skandál. Ukázalo se, že na rozmařilý nákup „laciného“ majetku neměl pán z Korkyně dostatek vlastních prostředků a půjčoval si doslova, kde se dalo. Věřitelé jej i přes vysoké postavení hnali k soudu, kde se musel finančně obnažit.
Vaz mu zlomily zejména vysoké úroky, na které si půjčoval, což po rozsudku řešil i zoufalou prosbou přímo císaři, zda by mu neodpustil alespoň pokutu. Když císařská komise udělala soupis jeho skutečného majetku, přišla na to, že je vlastně „chudý jako kostelní myš“, a proto většinu jmění, které držel, zabavila, aby z ní mohla uspokojit věřitele.
Na konci 19. století sloužilo přízemí paláce coby obchody
Po Zňovském zbyli tři synové - Bohuslav, Karel a František, kteří museli ještě řadu let úřadům dokazovat, co z někdejšího obřího majetku jim skutečně patří. Prostřední Karel Ludvík se nakonec raději vzdal světského života a po vysvěcení se stal členem olomoucké kapituly.
Nejstarší Bohuslav byl ovšem poněkud prudké nátury, už zamlada se účastnil bitky s kordem v ruce a celá věc se projednávala až u zemského soudu. Později se přece jen uklidnil a s manželkou měl celkem šest dětí, z nichž dva synové - Bohuslav a Jiří - se co do bojovnosti potatili. Oba odešli s císařským vojskem do války, odkud se později vrátil jen Jiří.
Ani jejich nejstarší bratr Václav neměl nejklidnější povahu. V mládí při konfliktu se sedlákem dotyčného zastřelil, a tak se nevyhnul vyšetřování. Musel zaplatit pokutu jak rodině mrtvého, tak jeho vrchnosti, za to, že „zmařil“ pracovní sílu.
Pak už se jeho zájem soustředil spíš na ženy - celkem třikrát vstoupil do manželství. Dvakrát si vybral vdovou a pokaždé si sňatkem finančně polepšil, takže se mohl přestěhovat do Prahy. Osudnou se mu stal až třetí nevěsta.
Coby padesátník si namluvil svobodnou a podstatně mladší Annu Kateřinu, dceru rytíře Tluksy Vrábného z Vrábí. Dívka byla už tou dobou sirotek, takže staršího a zajištěného muže brala jako výhru, zvlášť když se jim narodil syn. Ovšem spokojená byla jen do té doby, než se seznámila s věkově odpovídajícím Maxmiliánem Salavou z Lípy a opětovala jeho zamilované návrhy. Václav patrně přistihl oba ve sklepě svého domu a mladík jej pobodal.
Umírající Václav ale ještě stihl před svědky nadiktovat svou poslední vůli a také označit pachatele své násilné smrti. Anna Kateřina skončila ve vazbě, kdy jí hrozil za prokázání úkladů proti manželovi trest na hrdle. Navíc zlé jazyky začaly šířit, že ještě předtím se měla sama pokusit starého manžela otrávit. Na vysvětlenou, Václavovi bylo v době smrti už šedesát let.
V novoměstské šatlavě si vdova poseděla dva roky, pak ale poslala prokurátorovi poníženou supliku, kde rozporovala svou vinu jak na travičství, tak i na pobodání muže. Při něm měla být spoluvinicí tím, že Maxmiliána do domu tajně pustila a poradila mu, kde si má na manžela počkat. Dokonce popřela i to, že by byl mladý muž jejím milencem.
Sice se jí tak podařilo uniknout šibenici, ale moc hezký osud nakonec stejně neměla. Václavův majetek dostal do doby zletilosti jejího syna jeho strýc Jiří, který se po letech vrátil z války a ona i chlapec ho museli doslova poníženě prosit o každý groš. Její syn se sice dožil dospělosti, ale nedlouho poté zemřel a Anna Kateřina dožila v novoměstském chudobinci, kde zemřela jako sedmdesátiletá stařena. Pohřbena byla do společné krypty u sv. Michala.
Zasklené atrium připomíná vystaveným kamenným zlomkem i gotickou minulost prostor
Tou dobou už měl ale brněnský dům dávno jiné majitele. Po několika prodejích se dostal do držení rodu Říkovských z Dobrčic, kteří se zastaralé sídlo rozhodli radikálně změnit. Právě za nich proběhla v 1. polovině 18. století velkorysá barokní přestavba na ve své době moderní městský palác o dvou patrech.
Důkazem toho, jak šlo o nadčasový koncept, dokládá i fakt, že se paláci jako jednomu z mála vyhnula rozsáhlá asanace, kterou v okolí prošla většina domů na konci 19. století. Dodnes, když vstoupíte z ruchu moderního města do jeho tichého atria, na vás bude promlouvat svou dlouhou historií napříč osmi staletími.
V 90. letech prošel palác rekonstrukcí
Pro další informace:
