Článek
V době, kdy Cap Arcona vyplula v roce 1927 poprvé na moře, byla bez nadsázky označována za jeho královnu. Moderní loď o kapacitě přes 1.300 pasažérů mířila pravidelně z Německa do Jižní Ameriky. K jejím nejčastějším cílům patřilo Rio de Janeiro, kam doplula za 12 dnů, nebo Buenos Aires, kam jí to pro změnu trvalo 15 dnů.
Během cest, které stihla do vypuknutí druhé světové války absolvovat, přepravila do nové destinace tisíce vystěhovalců snažících se uniknout z ekonomicky zbědovaného Německa po první světové válce.
Cap Arcona v letech, kdy pravidelně plula do Jižní Ameriky
Mimochodem, i díky široké německé komunitě na jihoamerickém kontinentu sem po druhé světové válce zamířila celá řada uprchlých nacistických válečných zločinců. Patřil mezi ně i autor „konečného řešení židovské otázky“ Adolf Eichmann, kterého v roce 1960 unesl Mosad do Izraele, aby byl po zásluze odsouzen k smrti, nebo sadistický lékař přezdívaný „anděl z Osvětimi“ Josef Mengele, kterého se naopak potrestat nikdy nepodařilo.
Po zabavení Cap Arcony německým námořnictvem v roce 1940 se z luxusní lodě, kde nechyběl ani tenisový kurt, staly kulisy k natáčení německé filmové verze zkázy Titaniku. Tu si vysnil ministr propagandy Josef Goebbels. Jenže filmování se nedařilo, a proto bylo zastaveno ještě před dokončením filmu.
Tehdy se z Cap Arcony stalo ubytovací zařízení pro německé vojáky. V závěru války pak – stejně jako u řady dalších plavidel – využily kapacity lodě tisíce rodin uprchlíků z Východního Pruska (kolem dnešního Kaliningradu), aby se dostaly přes moře do severního Německa. Mnohonásobě přetížená loď odvezla na území Říše třikrát několikanásobek své kapacity, ale pak vypověděla službu.
Poškozená loď kotvící v Lübeckém zálivu se stala v dubnu 1945 dočasným útočištěm cca 5.000 vězňů z koncentračního tábora Neuengamme u Hamburku. Nikdy už se nejspíš jistě nedozvíme, zda je měla přepravit do Norska nebo se s nimi měla plánovaně potopit.
Patrně nedopatřením či aby zabránily případnému útěku příslušníků SS před trestem, na ni a další plavidla, kde také bylo nahnáno více jak 5.000 vězňů, zaútočily 3. května 1945 krátce po poledni britské bombardéry.
Památník na mořském břehu, kde byli někteří přeživší z Cap Arcona zastřeleni
Většina vězňů zahynula buď přímo při bombardování, nebo v ledových vlnách, kam z rozlomené a potápějící se lodi skákali. Části se ale podařilo doplavat ke břehu. Ani to však ještě neznamenalo záchranu. Řada uprchlíků byla při pokusu dostat se ven z moře zastřelena pobřežními strážemi, o čemž svědčí i další z památníků na oběti zkázy Cap Arcona.
Nakonec se zachránilo jen 400 osob (když nepočítáme celou posádku a SS dozorce), mezi nimi i několik Čechoslováků. Tím asi nejznámějším byl divadelník a dramatik Emil František Burian. Jak vzpomínal jeho syn Jan Burian, českým uprchlíkům nejspíš zachránilo život, že si navzájem pomáhali. Po tom, co doplavali ke břehu, se schovali na noc do opuštěné stodoly. Do Lübecku došli druhý den pěšky a až tam se dozvěděli, že Německo právě podepsalo kapitulaci.
Pomník, který stojí v Neustadt, vypočítává, že na palubě Cap Arcony ztratili život jen pár dnů do vyhlášení míru v Evropě Američané, Britové, Rusové, Ukrajinci, Holanďané, Židé, Litevci, Čechoslováci či Španělé - příslušníci celkem 24 národností.
Pro další informace:
