Článek
Možná i s přímluvou obou světců, ale hlavně díky virtuózní šikovnosti zdejších mistrů vitrážistů, kteří umí z kousků skla udělat ryzí krásu, přestálo Umělecké sklenářství Jiřička a Coufal bombardování Prahy, komunisty rušící všechno soukromé, i povodně v roce 2002, které vyplavily celý sklep pod dílnou a současnému majiteli odnesly kus zdraví.
Přesto se Petr Coufal nevzdal, a jak před lety slíbil svému mistrovi, synovi zakladatele firmy Josefu Jiřičkovi mladšímu, nese dědictví fajnového řemesla dál. Nejenže dává nový život poškozeným vitrážím a restauruje je na světové úrovni, ale zároveň se tu rodí i zcela nové originály.
Umělecké sklenářství sídlí od svého založení pořád na stejné pražské adrese U Milosrdných
U zrodu dílny stál v roce 1935 jako její „deus ex machina“ český malíř a grafik Max Švabinský. Nedlouho předtím vyhrál soutěž vypsanou Pražským hradem právě jeho návrh vitrážového okna s námětem Posledního soudu. Dílo gigantických rozměrů 160 m2 se zrodilo na základě nepříliš konkrétního zadání, že by to chtělo při dostavbě zemské katedrály sv. Víta, Vojtěcha a Václava „něco barevného na zeď“.
Naštěstí se ve zvýšeném přízemí a sklepě právě tehdy dostavovaného domu v ulici U Milosrdných na Starém Městě objevily vyhovující prostory, do kterých byly zanedlouho navezeny stovky tabulí skla všech myslitelné odstínů, lisy na olověné pásky a vše další potřebné k tomu, aby mohla začít práce na Posledním soudu pro katedrálu. Dokončit se ji podařilo o tři roky později a po pár letech ještě přibyl vitrážový triptych do závěru chóru, opět podle návrhu Maxe Švabinského.
Celou jednu stěnu zabírá „zásobní“ archiv skel pro chrám sv. Víta na Pražském hradě
Sám Švabinský za zakladatelem dílny Jiřičkou pravidelně docházel a osobně kontroloval každý z více než sta tisíc dílků barevného skla monumentálního díla dle svého návrhu. Mistr Jiřička i jeho spolupracovníci se už předem obávali, kam Švabinský zase poklepe svou nekompromisní hůlkou špacírkou, a oni budou muset jím označené místo předělávat tak, jak si to autor v duchu představuje.
Alergie na hůlku dostoupila po čase u vitrážistů svého vrcholu, takže ji jednou v čase odchodu nemohl Švabinský nikde najít. Bohužel to nepomohlo, hned příště dorazil s náhradní. Mimochodem onu „ztracenou“ špacírku mají dodnes v dílně coby raritu a rádi se s ní chlubí před návštěvníky, kteří sem dorazí obdivovat šikovnost současného osazenstva.
A že je na co se dívat. Stěny zdobí nejen ukázky prací napříč celou historií dílny, ale i nejnovější kousky, které si tu příznivci umění zadávají. Jednou je to výplň historických dveří, příště skleněná stěna do lázní a jindy zase okno do nově postavené kaple.
Kapka nezpracovaného skla ze šumavské hutě
Tím ovšem posedlost sklem Petra Coufala zdaleka nekončí. Pokud mu to čas a zdraví dovoluje, vyráží na toulky Šumavou po stopách zaniklých sklářských hutí. Občas se mu podaří najít opravdové unikáty, jako třeba skleněnou „kapku“ - hutní polotovar z 2. poloviny 18. století.
Historie vitráží ale sahá mnohem dál do historie, dokonce až do antických Pompejí, kde začaly u bohatších patricijů postupně v oknech nahrazovat dříve používané slídové či alabastrové destičky.
V Evropě byly okenní výplně složené z barevných skleněných plošek zasazených do olověných pásků tak, aby tvořily obraz, nejprve doménou frankofonních oblastí. A to včetně katedrály Panny Marie v Cáchách, kde se po vzoru Karla Velikého volili po staletí říšští císaři. Odtud se móda barevných oken šířila postupně po celém kontinentu.
Některé poklady ve sbírce dílny vznikly už v dobách jejího založení, což dokládají i historické fotografie na stěně
U nás se první skleněné výplně objevují v čase císaře Karla IV., který jimi nechal vyzdobit kapli sv. Kříže na Karlštejně, aby ještě znásobily dojem z pantheonu světců a světic na stěnách namalovaných Mistrem Theodorikem.
O sto let později se začínají objevovat vitráže i mimo kostely a šlechtici se předhánějí v tom, kdo bude mít v oknech svých sídel zdobnější vitráže. Samozřejmě nesměl chybět ani rodový erb nebo další symboly rodu, jako třeba jeho svatí patroni. Kromě vlastního barevného skla se používala i malba na něm, které ještě násobila celkový dojem.
Práce na podsvíceném stole pro přesnou malbu
Poměrně kuriózní je případ vitráží ze zámku Hluboká nad Vltavou. Ty se sem dostaly až při jeho novogotické přestavbě v polovině 19. století. Kníže Jan Adolf II. a jeho manželka Eleonora se patrně nechali inspirovat během svých cest do Anglie, kde byly vitráže oblíbeným detailem interiérů šlechtických sídel.
Postupně shromáždili na 170 vitráží převážně ze Švýcarska, Rakouska a Bavorska, které průběžně nechali vsazovat do oken svého zámku tak, jak je získali. Zajímavé je, že kromě skutečných středověkých originálů se mezi nimi nachází i několik novějších kusů, které byly patrně knížecímu páru prodány jako historické. Ano, dokonce i vitráže se dají falšovat.
To ovšem není případ dílny ze Starého Města, která s největší pečlivostí pracuje na opravdu mimořádných kusech. Nejde ale v žádné případě o nepřístupné místo, po předchozí dohodě jsou ochotní své poklady ukázat jakýmkoliv zájemcům - od dětí ze školky, přes seniory, cizince až po prezidenta. Petr Pavel se tu v minulých letech zastavil, aby řemeslníkům osobně poděkoval za jejich mravenčí práci při restaurování katedrálních oken, a na památku se s osazenstvem dílny nechal i zvěčnit.
Sestavit jednoduchý obrázek trvá několik hodin - od prvního návrhu, přes vytvoření šablon, výběr skel, jejich řezání a zabrušování, usazení do olověného profilu, až po závěrečné letování cínem a čištění. U větších děl se čas počítá na týdny i měsíce.
Snem Petra Coufala je, aby se vedle dílny dalo otevřít i malé muzeum přístupné každému, kdo jde i jen tak kolem a zatouží se podívat, co už mají u Jiřičky a Coufala všechno za sebou, i na čem právě diamantové řezáky v rukou současných mistrů pracují.
Hodně při tom záleží na vstřícnosti radnice Prahy 1. Té celý dům, kde dílna funguje, patří, a záleží především na ní, zda by byla vzniku unikátní expozice, která snese srovnání s předními světovými vitrážovými dílnami, nakloněna.
Byla by škoda o takový unikát přijít, zvlášť, když vitráže vlastně nikdy nevyšly z módy. Jejich křehká krása ladí s moderní architekturou stejně jako s historickým chrámem.
Vitráže mají své místo v historické i moderní architektuře
P.S. Děkuji panu Coufalovi za umožnění návštěvy jeho dílny i za zasvěcený výklad a ukázku, jak se dělá vitráž.
Pro další informace:
