Článek
Ve Františkových Lázních, kam jsem opět přijela dát se dohromady po zdravotních problémech, jsem během společných hodin cvičení zažívala setkání s dívkami a mladými ženami, které mají v životě jediný, ale o to silnější cíl - založit vlastní rodinu.
Než se začnete rozčilovat nad kariéristkami, které „zaspaly“ a teď by pro změnu chtěly miminko, musím vás zadržet. Ve Františkových Lázních jsem potkávala i dívky pod 30 let, které prostě měly tu smůlu, že prodělaly nejrůznější onemocnění, případně úrazy v břišní dutině, ale důsledek je pořád stejný - ne a ne otěhotnět. Nebo za sebou mají už několik pokusů o umělé oplodnění, a ani tak se pořád nedaří.
Pak nastupuje hojivá moc přírody. Hodně záleží i na dotyčné, jestli se jí zcela otevře, nechá na sebe působit ne vždy příjemné procedury, poctivě pije zdejší prameny, jak jí je předepsali lékaři, ale třeba také sportuje, vyrazí si za kulturou, na výlet nebo jen tak na procházku po zdejších parcích, aby si vyčistila hlavu a hlavně si poslechla příběhy dalších souputnic, které mají stejnou touhu po vlastním dítěti. Ono totiž sdílené trápení se už nikdy nemusí jevit tak těžké, jako když jste na něj sama.
Františkův pramen (na snímku) prý dovede „přičarovat“ chlapečka, kdežto Luční je spíš na děvčátka, alespoň dle místní legendy
Při tom všem se dá hodně přemýšlet a „přeskládat“ si životní priority. Vím, o čem mluvím, svoje děti považuji za „echt františkolázeňské“, byť se nenarodily do roka a do dne, jak praví zdejší oblíbená legenda o zázračné sošce chlapce s rybou nedaleko Františkova pramene. Nahatý hošík, který si hoví na globusu, patří k městu naprosto neodmyslitelně, najdete ho na každém rozcestníku i na většině suvenýrů, včetně lázeňských oplatek.
Mimochodem, když už jsme u původně bezejmenné skulptury, během necelých sto let se tu vystřídaly celkem tři, současná je čtvrtá. První Brunnenbuberl (chlapeček od pramene) z roku 1934 je dílem místního sochaře Adolfa Mayerla. Na rozdíl od současného byl barevný a dodnes jej můžete vidět v místním muzeu. Druhý byl jeho věrnou kopií a v nyní je v soukromé sbírce. Třetí verze, která vznikla v 50. letech se moc nelíbila, hošík vypadal podvyživeně a opakovaně se stal obětí vandalů, jednou dokonce přímo na Silvestra.
Původní podoba Františka překvapí tím, jak je barevná
A teď si představte, že v rámci potírání bludů se komunisté rozhodli během 60. let sošku nahradit sousoším matky s dítětem. Prý, aby ženy, které se tu léčily, pořád neběhaly chlapečka tahat za levý palec u nohy, který měl „zajistit“ zdárné otěhotnění. Tuhle pověru ostatně vymyslel místní šikovný fotograf, který potřeboval dámy zvěčnit v určitém úhlu, a proto jim poradil „fígl“ s palcem.
Jednoho dne tedy soška ze soklu zmizela, jenže zájem o ni trval i dál. Toho využili místní podnikavci, kteří si původní sošku „vypůjčili“ a vozili ji podle pamětníků v dětském kočárku k prameni, kde pacientkám dávali za mírný poplatek možnost magického doteku.
Když soudruzi viděli, že boj s pověrou je marný, sami se rozhodli sošku do parku vrátit, což se také v roce 1967 stalo. Autory aktuální verze jsou Oskar Kozák a Jiří Lender. Je zajímavé, že chlapeček z bronzu má do vysokého lesku ohlazeny nejen obě nožičky, ale i přirození, ačkoliv k němuž se žádná legenda nevztahuje. Na zimu pak dostává od vděčných rodičů, kterým „přičaroval“ vlastní Františky, slušivé čepičky, šály a občas i botičky.
Vpravo za stromem pavilon Františkova pramene, vlevo Uhličité lázně
Jen pár desítek kroků od sošky a ještě blíž k pavilonu Františkova pramene je historická budova Uhličitých lázní plynových umístěná na konci kolonády, která je - na rozdíl třeba od zdejších Císařských lázní - veřejnosti nepřístupná. Stojí přímo nad suchým pramenem oxidu uhličitého Marie, který je samozřejmě běžným okem neviditelný.
Jeho výskyt souvisí s postvulkanickou činností, která se váže k naší vůbec nejmladší vyhaslé sopce Komorní hůrce. Tu zájemci najdou jen kousek od města a kdysi ji sem jezdil dokonce zkoumat i Johann Wolfgang Goethe.
Plynová lázeň se odbývá vsedě, hladina plynu sahá cca ke kolenům
Suchý výron oxidu uhličitého se tu využívá hned dvojím způsobem. Zatímco střed pavilonu sloužícího od roku 1912 je určen všem s neuropatickými problémy dolních končetin, které si tu „koupou“ v neviditelném léčivém plynu jímaném do zahloubeného suchého bazénu, kolem dokola jsou za dřevěnou stěnou zaručující soukromí „tajemné dveře“ vybavené jen malými kukátky.
V nich se odehrává pro každou pacientku zvlášť suchá sedací gynekologická „koupel“. Prostě si představte bidet, ke kterému sestoupíte po pár schůdcích. Dostanete papírové prkénko s otvorem ve tvaru srdíčka, obkročmo se uvelebíte a čtvrt hodiny si třeba můžete číst knížku. Příroda už pracuje sama.
Vstup do gynekologických kabinek
Nezdá se to, ale pro mnohé ženy znamenají návštěvy kabinek intenzivní terapii. Na dřevěných zábradlích jsou totiž desítky více či méně dobře čitelných proseb k Františkovi. V nich pisatelky slibují, že budou dobrými maminkami a svým dětem dají všechnu lásku. Často jsou připojeny i přání ostatním pacientkám, aby se uzdravily a dočkaly se vytoužených dětí. Je to sice hodně smutné čtení, ale zároveň je v něm i spousta naděje.
Propojení léčebného pobytu a uvolnění psychiky je dohromady mocná kombinace. Důkazem jsou tisíce případů, kdy se po pobytu ve Františkových Lázních rodiny skutečně rozrostly.
Ne vždy se Františkovi či moderní medicíně povede všechna přání splnit okamžitě. Prosím, myslete na to, až se třeba v příštích dnech sejdete s rodinou u svátečního stolu, a zkuste si tentokrát odpustit všechny dotazy typu "Tak mladí, kdy nám nadělíte pod stromeček živého Ježíška"?
Nadějeplné prosby a vzkazy zaplňuje většinu zábradlíček
I když je to většinou míněno dobře, často si vůbec nedovedete představit, jak taková otázka může bolet a úplně zkazit celé setkání. Vsadím se, že až bude cokoliv k oznámení, určitě na zprávu nebudete čekat dlouho, a o to víc si ji pak všichni užijte. A ani to nemusí být přímo na Vánoce.
Pro další informace:
