Článek
Vladycký rod Dobřenských z Dobřenic byl známý už od 14. století, z dob, kdy českému království vládl Jan Lucemburský. Tehdy prosluli jako chovatelé ušlechtilých koní, ale jinak se jednalo o rod bez velkého vlivu.
Až později byli povýšeni nejprve do panského stavu, na hraběcí titul si museli počkat až do roku 1906. V rodové kronice vynikají především muži, kteří dosahovali významných postavení u vojska i v civilní správě.
Mezi nimi se ale vyjímá jediná žena, která to z Čech dotáhla jen kousek od trůnu. Alžběta se narodila na sklonku roku 1875 na zámku v Chotěboři jako čtvrté dítě Jana Václava Dobřenského (tehdy psaného Dobrzensky) a jeho manželky, hraběnky Alžběty Kotullinské z Kotullinu.
Zámek Chotěboř
Než se stal otec velkostatkářem, působil dlouhá léta v rakouské armádě, kde to dotáhl až do hodnosti nadporučíka, poté se oženil s dědičkou z nižší rakouské šlechty a usadil se na panství v Chotěboři.
Kromě hospodaření se Jan Václav zajímal i o politiku a v roce 1883 se stal poslancem Českého zemského sněmu za Stranu konzervativního velkostatku, o rok později poslancem Říšské rady a v roce 1885 byl jmenován tajným radou. Zároveň byl držitelem víceméně čestného titulu císařský komoří, ovšem bez nároku na plat.
Celoživotní vášní Jana Václava Dobřenského byla genealogie, podařilo se mu sestavit přes 1300 českých rodokmenů. Svůj obsáhlý archiv věnoval na sklonku svého života Zemskému archivu v Praze.
Jeho žena pocházející ze Štýrska se mezitím čile věnovala charitě, zejména se zaměřovala na matky a děti. Dokonce založila jednu z prvních poraden pro mladé maminky. Při svém bohatém programu si ale nechávala i dost času na své osobní záliby - hudbu, malířství a sport.
Manželům Dobřenským se na zámku v Chotěboři postupně podařilo přivést na svět čtyři syny a jedinou holčičku, která zdědila jméno po své matce.
Rodiče dbali na dobré vzdělání svých dětí, proto jako jednoho z vychovatelů najali i Cyrila Purkyněho, geologa a přírodovědce, pozdějšího prvního ředitele Státního geologického ústavu. A také vnuka slavného Jana Evangelisty Purkyněho.
Když bratři začali chodit na gymnázium a později na vojenskou akademii ve Vídni, zaměřila se Alžběta na jazyky - zvládla jich celkem pět. Kromě češtiny a němčiny mluvila i psala francouzský a anglicky, později si osvojila i portugalštinu. Mimoto si prosadila studium malířství na Mnichovské akademii, kde se zaměřila především na portréty.
Byla to spíš náhoda než záměr, že se v roce 1900 při návštěvě rodné Chotěboře potkala s urozeným kamarádem a spolužákem svých bratrů z vojenské akademie.
Nebyl jím nikdo jiný, než následník brazilského trůnu Pedro de Alcântara (1875 - 1940) z nově založené brazilské císařské dynastii Orléans-Braganza. Drobný háček byl ve faktu, že tou dobou už jeho rodina fakticky nevládla, v roce 1889 byla jejich země po vojenském puči prohlášena za federativní republiku po vzoru USA.
Rodina de Braganza proto žila v Evropě, částečně ve Francii, většinou ale v Portugalsku, kde našla azyl u příbuzných. Pedro se do oduševnělé umělkyně zamiloval vášnivou láskou, jeho city byly opětovány, ale narazily na pevnou hráz odporu císařovny-matky Isabely Brazilské, která o nerovném sňatku nechtěla ani slyšet.
Manželé s prvními dvěma potomky
Trvalo celých osm let, než se našel uspokojivý kompromis. Pedro se svého hypotetického nástupnictví vzdal ve prospěch mladšího bratra Ludvík Orleáns-Braganza. Navíc se muselo počkat, až se nový následník ožení v listopadu 1908 s princeznou Marií de Grazia Neapolsko-Sicilskou.
Až pak, přesně o týden později, se mohly rozeznít i svatební zvony pro už třiatřicetileté novomanžele Alžbětu a Pedra, kteří byli oddáni ve Versailles. První dcera se sice manželskému páru narodila až v roce 1911, ale po ní přišli ještě další čtyři potomci - dva synové a další dvě dcery.
V roce 1922 byl zrušen v Brazílii zákon, který zakazoval vstup členům bývalého panovnického rodu na její území. Pedro se rozhodl toho využít a s celou rodinou se přestěhoval zpět do paláce Grão-Pará v Petrópolisu, odkud jej převrat coby čtrnáctiletého vyhnal.
On i jeho rodina se stali místními celebritami, což ho vedlo k opatrnému sondování, zda by se republikánský směr země nedal přeci jen zvrátit ve prospěch jeho synů. Od zástupců státu se mu ale dostalo striktního odmítnutí, což nakonec respektoval.
Císařský palác v Petrópolisu
Po Pablově smrti v roce 1940 se Alžběta rozhodla vrátit zpět do Evropy a usadila se v portugalské Sintře, kde také v roce 1951 zemřela a byla pochována.
Jejich nejstarší dcera Isabela Orleáns-Braganza se v roce 1931 provdala za Henryho d´Orleáns, hraběte pařížského a teoretického následníka francouzského trůnu. Přivedli spolu na svět úctyhodných 11 dětí.
Právě rodina se postarala v roce 1990 o to, aby byli Alžbětiny ostatky přeneseny do rodinné hrobky v katedrále sv. Petra z Alcantary v Persépolis, kde je pochována vedle své životní lásky - prince Pedra.
Pro další informace:
