Článek
Ve svých Obrazech ze Slovenska, které sepsala mj. během pobytu u Brezna na Horehronie, si v roce 1855 poznamenala: „Na západ je nízká návršina, dílem zoraná, dílem pažitem porostlá, a za návrším leží Dolní Lehota. Mezi těma dvěma dědinami, na mezi při rozcestí, viděti kámen as na čtvrt lokte nad zem vynikající, mechem porostlý; pod tím kamenem prý leží Prdimucha, který býval vlkodlakem. Když po smrti, pochován jsa na hřbitov, z hrobu vstával a pokoje nedával, vykopali ho vesničané, hlavu sryli rejčem, položili mezi nohy, srdce probili osikovým kůlem a tam k rozcestí na mez pochovali, kde se posud říká ,,Prdimuchův hrob“. “
Onou v textu nejmenovanou vsí je Horná Lehota v podhůří Nízkých Tater, kde podle legendy žil v lesích muž vydávající kolem sebe tak nepříjemný pach, že prý i mouchy v jeho blízkosti padaly mrtvé. Odtud také získal svou přezdívku.
Likvidace mrtvých-nemrtvých měla svá přesně daná pravidla, bez ohledu na region
Možná právě proto, jak se svým současníkům protivil, se rozhodl dobrovolně pro život o samotě, byť s ním podle některých verzí legendy měla žít i jeho žena Fonfa, ošklivá tak, že jí nikdo jiný nechtěl.
Fonfa si také jako první měla všimnout, že s jejím mužem není všechno v pořádku. Když ji totiž při sušení sena na pasece napadl vlk, urval jí zuby kus sukně. Sice se jí podařilo zahnat šelmu vidlemi, ale později večer si měla všimnout mezi zuby svého manžela nitky v barvách látky, ze které byla sukně ušitá.
Mezi vesničany se začal šířit strach a zároveň zlost. Nakupilo se ještě pár dalších „zaručených“ případů, a proto, když dotyčný „nevoňavý“ soused zemřel, přesvědčili místního faráře k provedení rituálu popsaného později Němcovou.
Jenže tím celá věc neskončila. Pověsti o vlkodlakovi či dokonce upírovi Prdimuchovi se udržely, byť jen okrajově, až do 21. století. Tehdy se místní rozhodli, že je využijí ve svůj prospěch.
Nejprve vznikla mezi oběma Lehotami nová Prdimuchova stezka s kamenem a křížem. Původní balvan s vytesaným křížem, který měl bránit zlému duchovi, aby opustil místo svého hrobu, totiž zmizel při zcelování pozemků v 50. letech 20. století. Stalo se tak díky snaze družstevníků dostat z polí všechny větší překážky, aby tu mohli bez problémů používat zemědělskou techniku. Podle místních ale na místě, kde dřív kámen ležel, stejně dodnes nic neroste.
Poté byla v roce 2019 otevřena „Prdimuchova izba“, propojená s expozicí Keltů, kteří pod Nízkými Taterami před tisíci let rovněž zanechali své stopy. Na dospělé i děti tu čekala kromě legendy i řada soutěží, a dokonce mohli pomáhat vysvobodit zakletého vesničana Janka z moci Prdimuchova ducha.
Součástí Prdimuchovy expozice je nově i malý stylový kinosál, kde se mohou diváci s celým příběhem podrobně seznámit
Nejnovějším počinem je v dušičkovém čase slavnostně otevřená úniková Prdimuchova místnost propojená s malým kinosálem. V něm se promítá nový film vyprávějící příběh jediného slovenského upíra. Mohl být realizován i díky dotaci poskytnuté letos nově ustanoveným ministerstvem cestovního ruchu a sportu, jehož vznik si vymínila koaliční strana SNS vedená Andrejem Dankem.
Pro další informace:
Božena Němcová: Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska, Městská knihovna v Praze, 2012 Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska
