Článek
To, jak blízko k sobě měli státní moc, novodobí podnikatelé a zločin, možná nejlíp ilustruje dění na východě Slovenska. Největší štikou, kterou bylo třeba po změně režimu v regionu „osedlat“, se ukázaly Východoslovenské železiarně, mamutí podnik na výrobu oceli a plechu postavený v 50. letech a koncem 80. let kompletně modernizovaný.
Ve velkém se tu zpracovávala železná ruda z Ukrajiny, kam ji přímo dovážely vlaky z bývalého Sovětského svazu. Dokonce tu kvůli tomu byla i speciální širokorozchodná vlečka až z hranic, aby se nemusely vagóny složitě překládat na podvozky obvyklé v Československu.
Hned na začátku devadesátých let byl status podniku změněný na akciovou společnost a padlo rozhodnutí, že půjde do první vlny kupónové privatizace, pomocí které se všichni zájemci z řad občanů mohli stát malými akcionáři za pouhou 1.000 korunu. Zbohatnout se ale během privatizace podařilo málokomu. Vítězi byli ti, co měli informace a kontakty.
To byl i případ ekonoma Alexandra Rezeše. Čerstvý čtyřicátník tehdy působil na ředitelství Východoslovenských železiareň a postupně se mu podařilo dostat firmu pod svou kontrolu. Ostatně, činil se i jinak - v roce 1994 se stal volebním managerem Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) premiéra Vladimíra Mečiara a po vítězství byl jmenován ministrem dopravy, pošt a komunikací. Upozornil na sebe například slibem, že do roku 2005 vybuduje na Slovensku 444 km dálnic a propojí Bratislavu s Košicemi. Mimochodem, totéž později sliboval i současný premiér Robert Fico, ale dálnice neexistuje dodnes a cestu z jednoho konce Slovenské republiky na druhý to poměrně dost komplikuje.
Alexander Rezeš má i „českou stopu“ - mezi lety 1996 - 2002 byl majitelem fotbalové Sparty
Na tom, aby se podnikání dařilo a nikdo nedělal „problémy“, spolupracovaly železárny pod kontrolou Rezeše se soukromou ostrahou vedenou Róbertem Holubem, což byla od začátku 90. let poměrně kontroverzní košická postava.
Dalo by se říct, že Slovensko bylo během devadesátých let „rozparcelované“ na sféry vlivu jak v politice, tak i ve světě zločinu. Západ ovládali „sýkorovci“, střed si hlídal Mikuláš Černák a východ byl doménou třicátníka Holuba. Olašský Rom ze Spiše začínal před listopadem 1989 jako zloděj aut, ale i policejní informátor.
Kromě zmíněné soukromé bezpečností služby Secura, kde byli v řídících orgánech rodinní příslušníci místních kriminalistů a policistů, mu patřil prešovský masokombinát, ke kterému se dostal pomocí vydírání. Ostatně „výpalnictví“, kdy se od podnikatelů vybíral poplatek, aby nedošla jejich firma úhony, bylo jednou z domén ostrých hochů, které kolem sebe Róbert Holub shromáždil. Dalším z jeho podnikatelských projektů byl erotický klub Evelyn, který kromě potěšení pro klienty skrýval i kamery. Ty zaznamenávaly hrátky mocných, což pak bylo kdykoliv k dispozici pro jejich vydírání.
Skrytým „byznysem“ byla vila ve Vajkovcích, která sloužila coby hlavní mafiánský stan. Dokonce tu byla i zvláštní místnost, kde do všeho zasvěcený a dobře zaplacený lékař dokázal ošetřit zranění mafiánů, včetně střelných, aby se zbytečně nevystavovali otázkám při ošetření v nemocnici. Mimoto měl dům sloužit i pro likvidaci nepohodlných osob, jak se později prokázalo.
Holub se znal nejen s konkurenčními mafiány, ale vybudoval si i spojení na špičky HZDS a do Slovenské tajné služby, kde měl organizovaný zločin na starosti bývalý příslušník STB a později náměstek ředitele Jaroslav Svěchota.
S jídlem rostla chuť, a tak si Holub řekl nevybíravě o místo v dozorčí radě prosperujících železáren, jinak prý pustí všechno, co ví, ven. To už bylo ale „přes čáru“, a proto se zrodil v hlavách vydíraných plán na Holubovu likvidaci. Zadavatelem měl být „boss bossů“ Mikuláš Miki Černák, vykonavateli nejprve lidé, kteří Holuba znali.
První útok na benzince u košického sídliště KVP se nepodařil, selhal samopal, ale Holub tím dostal jasné varování, že mu jde o život. Poznal jednoho ze dvou útočníků a při jeho hledání unesl jeho bratra do vily ve Vajkovcích, kde ho mučil a vyslýchal. Dotyčný nepřežil, jeho spálené tělo bylo nalezeno po dvou dnech.
Holub netušil, že za útokem je Černák, a tak se jím nechal vylákat na setkání do bratislavského hotelu Danube, kde úřadovali i další mafiáni, včetně Miroslava Sýkory. V místním baru se pak odehrála střelba, po které zůstal na místě mrtvý osobní ochránce a 3× postřelený Holub.
Polomrtvý mafián byl převezen do nemocnice na Kramároch, kde byl operovaný a ležel na JIP ve druhém patře ve střeženém pokoji. Jenže najatý vrah se vrátil a ze střechy sousední budovy Holuba samopalem definitivně zastřelil, což byl i v roce 1997 mimořádně šokující případ.
Róbert Holub - nekorunovaný král košického podsvětí
Navíc ve stejné době pronikli další ozbrojení muži do bytu Holubova bratra, kde patrně omylem zabili jiného muže. Bývalí Holubovi lidé poté uznali jako svého nového šéfa Holubova pobočníka Karola Kolárika, kterého „posvětil“ i Mikuláš Černák tím, že šel jeho synovi za kmotra.
Rozplést celou vraždu se slovenské justici podařilo až po téměř dvaceti letech, dodnes však zůstávají některé nejasnosti, zvlášť pokud jde o všechny, kteří měli na Holubově popravě zájem.
Ani Alexandru Rezešovi se majetek, který během devadesátek získal, nepodařilo užít tak, jak by si možná představoval. Ačkoliv měl s manželkou dvě děti - dceru a syna, zapletl se s televizní moderátorkou, která mu krátce před jeho smrtí porodila nemanželskou dceru. Rezeš trpěl vážnou srdeční chorobou a zemřel v pouhých 53 letech během náročné operace ve vídeňské nemocnici.
Štěstí nepřinesly peníze ani jeho manželské dceři Evě, která v roce 2012 způsobila pod vlivem alkoholu smrtelnou nehodu na maďarské dálnici. Ve vysoké rychlosti narazila do menšího, plně obsazeného vozu, který naboural a uhořeli v něm 3 lidé, čtvrtý pak na následky zranění zemřel v nemocnici. Za to si dědička Rezešova impéria vyslechla trest na 9 let odnětí svobody, nakonec byla podmínečně propuštěna už po 6 letech.
Z bývalých šéfů slovenského podsvětí - Miroslava Sýkory, Róberta Holuba a Mikuláše Černáka - je naživu již jen posledně jmenovaný. Za šest prokázaných vražd je odsouzený na doživotí a pyká v Leopoldově. Ale v loňském roce se pokoušel - zatím neúspěšně - zažádat si o změnu trestu na podmínečný. Podle svých slov by chtěl dělat osvětu mezi mladými lidmi, aby si vzali poučení z jeho případu a živili se poctivě.
Celkem syrovou kronikou slovenských devadesátek je film Miki (2024) a jeho pokračování Černák, který bude mít českou premiéru koncem ledna.
Pro další informace:
