Článek
Nejen v Čechách, ale i na Slovensku byly „devadesátky“ divoké. Střílelo se za bílého dne, loupilo, vybuchovala auta a lidé, kteří se slovenským mafiánům znelíbili, mizeli beze stop.
Jednou z nechvalně známých postav tehdejšího podsvětí byl i Mikuláš Černák (1966). Rodák z malé obce Telgárt (dříve Švermovo) se nejdřív učil automechanikem, ale později se živil jako řidič autobusu. Už v té době měl potíže se zákonem za drobné krádeže a vykrádání aut.
Jenže pak přišla devadesátá léta a Mikuláš začal spolu s kamarády Janem Kánem a Milošem Kaštanem „podnikat“. Do jejich rejstříku patřilo vybírání výpalného, kradení aut, pašování, ale záhy se přidaly i případy vydírání za účelem přepsání majetku. Odtud už byl jen krůček k vraždám, včetně těch na objednávku.
Mezi lety 1992-1997 se Mikuláš Černák osobně podle pozdějších přiznání účastnil 16 vražd, dalších nejméně 40 obětí měl na svědomí jeho gang přezdívaný „černákovci“. Jejich specialitou bylo odříznutí hlavy oběti a její nainstalování na veřejném místě.
Tak dopadl i policista Gustav Slivenský, jehož hlavu „ozdobenou“ policejní čepicí našli náhodní chodci vystavenou na kapotě auta v Popradě v březnu 1997. Až později se podařilo zjistit, že byl zavražděný v servisních prostorách popradského hotelu, který vlastnil další z mafiánů Milan Reichel. Ohořelé pozůstatky těla Slivenského se později našly, na rozdíl od těl dalších obětí.
Černákovci - jak se skupině cca 20 lidí kolem hlavního bosse přezdívalo - si připadali beztrestní. Později se ostatně prokázalo, že díky úplatkům nad nimi drželi ochrannou ruku nejen policisté, ale i soudci, prokurátoři a členové slovenské tajné služby SIS.
Členové gangu sice chodili na výslechy, ale nic si z nich nedělali. Krátce po jednom dokonce zaznamenala slovenská média konflikt u sjezdovky, kde se Černák měl neurvale drát mezi čekajícími na vlek, až srazil premiéra Mikuláše Dzurindu.
Milovník a chovatel tygrů, který oficiálně vystupoval jako majitel stavební firmy, penzionu, diskotéky a security služby, si nepřipouštěl, že by mohl skončit ve vězení. Proti němu bylo 15.000 stran spisů a 3 prokurátoři, na straně obviněných sedělo až 8 obhájců.
Černákovi nakonec zlomily vaz výpovědi jeho nejbližších spolupracovníků + celá řada přímých a nepřímých důkazů. Ve finále byl uznán za pachatele 6 vražd. Soudce, který mu udělil nejvyšší trest, si na něj pamatuje jako na kultivovaného a vždy perfektně připraveného obviněného, který měl občas větší znalosti z práva než jeho vlastní obhájci.
Vypadá to, že zájem o právní aspekty neztratil Mikuláš Černák ani za mřížemi. Už před třemi lety vzniklo občanské sdružení Reštart- šanca na návrat, kde figuruje i jeden z někdejších Černákových obhájců. Právě tohle sdružení podalo jménem Černáka návrh na jeho podmínečné propuštění po 25 letech
Jednání proběhlo minulý týden za zavřenými dveřmi a pro procesní pochybení ze strany Reštartu se rozhodování muselo o týden odložit. Definitivní verdikt má padnout 2. května.
Životní příběh Mikuláše Černáka, který se možná podívá po čtvrt století na svobodu, není nepodobný příběhům Ivana Jonáka, majitele Discolandu Sylvie či vraha Jiřího Kajínka, kterému dal pro změnu milost prezident České republiky Miloš Zeman. I oni si během devadesátek připadali, že jim celý svět leží u nohou, aby zjistili, že pořád ve společnosti existuje právo a pravidla.
Stejně, jako v případě českých výtečníků, i životní pouť Mikuláše Černáka svým způsobem fascinuje a dělá z nich „antihrdiny“. Věnují se jim články, a dokonce se o nich natáčí filmy, které svým způsobem pasují kriminálníky a lumpy na novodobé „Jánošíky“. Jiří Kajínek, Radovan Krejčí nebo František Mrázek už své „pomníky“ natočené mají, o Mikuláši Čermákovi se film „Miki“ právě připravuje.
Době novodobých zbojníků už odzvonila, teď tu máme úplně jiný level zločinců - zpravidla nosí bílé límečky a místo pistolí jim k loupežím stačí počítače a kličkování mezi zákony.
Pro další informace:
