Článek
Nekorunovanými králi podsvětí se v raných 90. letech stali „hrubokrkí“ zločinci sázející výhradně na násilí a strach. Jejich doménou bylo přepadat na ulicích nebo na diskotékách a obrat své oběti o peněženky, šperky, ale často také o značkové tenisky, které si v té době nemohl každý běžně dovolit. Objevovaly se i první pokusy o vydírání nových podnikatelů formou „placené ochrany“ jejich podniků, aby jim je sami vyděrači nezničili.
V případě násilníků se zpravidla jednalo o nepříliš inteligentní jedince, kteří už měli za sebou zpravidla i nějaký trest odsezený ve vězení. Doslova ilustrací takových mafiánů se stali bratři Vladimír „Tuti“ a Josef „Papas“ Danišovci. Jejich řádění v ulicích Bratislavy učinil konec výbuch auta, ve kterém oba právě jeli, přesně před třiceti lety. Poprvé se ukázal fenomén „samočištění“. Jak se v roce 2020 podařilo prokázat, atentát na Danišovce si totiž zorganizovalo samo podsvětí, aby je odstranilo z cesty nastupujícím bossům.
Ti sice také nejednali zrovna v rukavičkách, ale už se u nich projevila jistá míra organizovanosti. V jejich čele stál totiž nikoliv do té doby už trestaný zločinec, ale dvakrát zběhlý student z komunistické elity.
Miroslav Sýkora se narodil v Bratislavě 1. ledna 1964 do rodiny kariérního komunisty a diplomata působícího na československé ambasádě v Moskvě. Díky tomu se také dostal na elitní moskevskou školu MGIMO, kde jej ale mnohem víc, než základy diplomacie a ekonomiky zajímalo šmelení. S dalšími spolužáky založil černý obchod s vodkou, kaviárem, elektronikou, značkovým oblečením a dalšími nedostatkovými komoditami.
„Podnikání“ ho tak vytěžovalo, že byl po čase ze školy vyloučen. Zkusil to ještě jednou, tentokrát si pro studium vybral žurnalistiku na bratislavské Komenského univerzitě, ale ani u té nevydržel. Opět převládla touha po snadném výdělku a vysokém životním stylu. Než by Miro mohl začít mít problémy se zákonem, přišel naštěstí pro něj listopad 1989 a on se mohl pustit do obchodování naplno a minimálně zpočátku i legálně. Lákala ho především auta, ale nepohrdl ani textilem či elektronikou, po kterých byl v té době enormní hlad. V běžných socialistických obchodech spousta ze žádaného zboží chyběla a lidé byli ochotní utrácet i mnohem vyšší sumy za zboží „ze Západu“.
Společně s bývalými ruskými spolužáky rozjel Sýkora hned několik firem, včetně hazardních heren, zajímal se o privatizace a k tomu přidal pro ochranu svých zájmů i soukromou bezpečnostní službu Simus. Pomalu, ale jistě se začal sunout po šikmé ploše k vymáhání pohledávek a vydírání. Jeho neformální kanceláří, kde „úřadoval“, byl lobby bar tehdy nejmodernějšího, 5* bratislavského hotelu Danube sídlícího u mostu SNP, na dohled od Bratislavského hradu.
Sýkorovou předností byly kontakty jak na staré, tak i nové státní struktury, včetně známosti s majorem Jaroslavem Svěchotou, někdejším zpravodajcem STB a nově náměstkem tajné služby Slovenské informační služby (SIS). Ten si dal za úkol mapovat slovenský polosvět a občas do něj i přímo zasahoval.
První velký případ, kterým na sebe Miroslav Sýkora upozornil, byla „krádež století“ v nitranské pobočce banky VÚB. Během tříkrálového víkendu v roce 1996 odtud zmizela rekordní částka 173 miliónů tehdy ještě slovenských korun. Vzhledem k tomu, že lupiči věděli, kdy bude v bance nadstandartní suma, kde mají hledat klíče a jak se nepozorovaně dostat dovnitř i ven s lupem, bylo jasné, že se jednalo o mimořádně dobře připravenou akci. Nakonec byli odhaleni a odsouzeni pouze přímí vykonavatelé, včetně člena ochrany banky, ale nikoliv zadavatelé celé akce.
Sýkora poskytl informace i krytí, ale následně se s vykonavateli neshodli na provizi, což vedlo k několika vzájemným útokům, při kterých už šlo bez nadsázky o život. Právě v té době si Sýkora pořídil na svou ochranu pancéřovaný vůz Hummer a obklopil se ochrankou.
Díky svým kontaktům napříč společností se dostával k celé řadě informací, které pak využíval ve svůj prospěch, případně je „přeprodával“. Hodně prý věděl i o únosu prezidentova syna Michala Kováče mladšího a následné vraždě Roberta Remiáše, dokonce měl „půjčit“ SIS své lidi na sledování obou výše uvedených.
Sýkora se postupně stával jedním z nejmocnějších ve slovenském podsvětí a jeho podřízení „sýkorovci“ nebo také „sýkorky“, jak si sami říkali, byli u každé větší zločinné akce, včetně podvodů s lehkými topnými oleji a pohonnými látkami. V té době začal Miro zvažovat, že se stáhne a začne se živit poctivě, mj. prostřednictvím celé řady nemovitostí, které si už stihl pořídit.
Dle zasvěcených začal v té době přerůstat „přes hlavu“ i samotnému náměstkovi SIS Svěchotovi, který se měl na jeho likvidaci domluvit s konkurenčním gangem vedeným bossem slovenských bossů Mikulášem Černákem. Výsledkem byla poprava Sýkory a jeho řidiče za bílého dne v roce 1997 na parkovišti před bratislavským hotelem Holiday Inn. O tom, že je jejich konkurent skutečně mrtvý, se podle očitých svědků přišlo přímo na místo na vlastní oči přesvědčit několik desítek mužů ze slovenského polosvěta.
Kdo by si myslel, že se tím „sýkorovci“ rozpadli, šeredně by se mýlil. Na místo šéfa nastoupil Róbert Lališ přezdívaný „Kýbel“, kterého se podařilo odsoudit až v roce 2015, kdy za prokázaných šest vražd dostal doživotí. Předtím ale navázal na svého předchůdce a vybudoval doslova impérium zločinu, kde bylo „zaměstnáno“ nastálo 50 lidí a dalších 160 dostávalo příležitostně vydělat. Až do konce se všichni hrdě označovali za „sýkorky“ na památku svého prvního bosse.
Pro další informace:
