Článek
Přitom cesta rodáka z Kerhartic u Ústí nad Labem byla, než zakotvil v Bratislavě, pořádně klikatá a nemohla lépe ilustrovat turbulentní československou historii 20 století.
Alfréd Piffl, narozený v roce 1907, už od mlada projevoval výrazný výtvarný talent. Proto se po střední škole rozhodl pro studium architektury na ČVUT. Už tehdy jej zajímalo vše, co se týkalo historie jeho oboru. Nebylo tedy nijak velkým překvapením, že se jí hodlal věnovat i do budoucna. Jako jeden z prvních uveřejnil podrobnou stať o díle Jana Blažeje Santiniho a v roce 1938 připravil pro státní archeologický ústav výstavu na téma Pražské baroko. Ještě před tím ale marně hledal práci v oboru, a tak na čas musel vzít zavděk místem reklamního malíře ve Zlíně u Bati.
Za války byl Piffl nuceně nasazený do továrny na šicí stroje v Roudnici nad Labem. Po jejím skončení se rozhodl i s manželkou a dvěma malými syny vrátit do severních Čech, kde se stal ředitelem Městského muzea v Trmicích a také Městského archivu v Ústí nad Labem.
Alfréd Piffl (1907 - 1072)
V té době hojně publikoval i namlouval příspěvky do místního rozhlasu. Dnes by z něj byl možná úspěšný podcaster, protože se zdaleka nedržel jen historických témat. Dokázal zaníceně mluvit o životě vorařů na Labi, zámcích na Ústecku nebo loupežnících na Střekově, ale nevyhýbal se ani ožehavým tématům. Ve svých promluvách upozorňoval na zabavování uměleckých předmětů po odsunutých Němcích a jejich rozkrádání novou soudružskou elitou, na přesouvání mobiliářů a obrazů ze zkonfiskovaných zámků, nebo na neúctu nově příchozích do Sudet ke zdejším památkám, včetně obrazů dávnějších německých malířů, které byly ničeny jen z důvodu národnosti jejich autorů.
Možná se všem kolem něj ulevilo, když kritický glosátor dostal v roce 1947 nabídku, zda nechce nastoupit coby profesor na Slovenskou vysokou školu technickou v Bratislavě. Přijal a postavil se do čela ústavu dějin architektury, později přejmenovaného na katedru vývoje architektury.
Podílel se na dokumentaci k podkladům pro vyhlášení prvních slovenských městských památkových rezervací v Banskej Štiavnici a v Trnavě. Poté zaměřil svou pozornost přímo na Bratislavu a dostal se k plánům z mezinárodní soutěže uspořádané Slovenských štátem v roce 1942, které počítaly s možnou obnovou Bratislavského hradu.
Dominanta města, vypínající se 80 metrů nad hladinou Dunaje totiž v té době vypadala radikálně jinak, než jak ji známe dnes. Kdysi výstavný a rozsáhlý královský hrad byl na konci 18. století přeměněn na vojenskou pevnost. Proto se stal v roce 1809 cílem ostřelování Napoleonovým vojskem při obléhání Bratislavy. Dílo zkázy završil požár, který tu patrně z nedbalosti vypukl v roce 1811 a zcela zničil většinu hradu, včetně části nazvané Terezianum na počest císařovny Marie Terezie.
V roce 1811 Bratislavský hrad vyhořel a zbyly z něj jen postupně se rozpadající ruiny
Zatímco původní plány z roku 1942 předpokládaly, že by se staré ruiny srovnaly se zemí a postavila se replika původního hradu, Piffl se svými žáky podnikl rozsáhlý výzkum, díky kterému zmapovali všechny zachované části a navrhli citlivou dostavbu s jejich využitím.
K první části rekonstrukce se přikročilo v roce 1956, tedy už tři roky poté, co Pifflův tým začal svou průzkumnou práci. Postupně se Bratislavský hrad opět vynořovat v celé své kráse a symbolicky se stal v roce 1968 i místem, kde byl podepsán zákon o československé federaci. Celková rekonstrukce pokračovala v několika etapách až do 80. let minulého století a dílčí práce dobíhaly ještě i v našem století.
U toho už ale Alfréd Piffl nebyl. V roce 1957 byl zatčen a odsouzen za „za pokus o veřejné pobuřování a pomlouvání spřátelené mocnosti“. Údajně se mělo jednat o jeho dopis matce, který ona ale nikdy nedostala.
Lidová šuškanda přišla s jinou teorií. Piffl prý měl při svých výzkumech objevit tajnou chodbu, která vedla z Bratislavského hradu až na víc než 10 kilometrů vzdálený hrad Děvín či dokonce pod řekou přímo do Rakouska. Spíš se ale jedná o „městskou legendu“, dodnes nebyla žádná taková úniková cesta z hradu seriózně potvrzena.
Piffl byl v následném procesu odsouzen na 2 a 1/2 roku, ale díky amnestii po smrti prezidenta Antonína Zápotockého si nakonec odseděl na Pankráci „jen“ 2 roky. Během svého trestu pomáhal se záchranou kláštera karmelitek na Hradčanském náměstí a také pořádal pro své spoluvězně přednášky o historii architektury.
Po propuštění byla Pifflova vědecká práce v troskách a věnovat se jí mohl jen soukromě, zatímco byl oficiálně zaměstnán jako manuální dělník. Až v roce 1967 mohla přijít nabídka Slovenské akademie věd, zda se nechce připojit k průzkumu bratislavského podhradí, které muselo částečně ustoupit plánované výstavbě Mostu SNP. Díky tomu se opět mohl postupně vrátit i na Bratislavský hrad a pomoci při výzkumu jeho jednotlivých částí, mj. středověké Vodní věže.
Bez A. Piffla by možná dnešní panorama Bratislavy vypadalo o dost jinak
Plány na další práci mu ale překazila mrtvice a smrt v roce 1972. Přesto zanechal u našich východních sousedů nesmazatelnou stopu nejen v podobě obnoveného hradu, který tvoří neodmyslitelnou dominantu hlavního města.
Mimochodem, víte, že v něm sídlí muzeum a jeho reprezentační prostory se používají pro státní akty jen výjimečně? Slovenská hlava státu totiž sídlí jinde - v Grasalkovičově paláci přímo ve městě.
Za svou rozsáhlou činnost v oblasti architektury, památkařiny a pedagogiky byl začátkem ledna Alfréd Piffl oceněn in memoriam slovenským státním vyznamenáním Pribinův kříž 1. kategorie za mimořádné zásluhy o kulturní rozvoj Slovenské republiky.
Pro další informace:
